Víte Guy z Batelova, vaše verše mě vyloženě potěšily. Jsou pěkné v tom nejlepším slova smyslu. Byly by krásné jako písňové texty, ale dobře obstojí i takto o sobě. Když se o poezii řekne, že je „pěkná“, u leckoho (mě nevyjímaje) podobné označení vzbudí podezření. Ale vaše verše nejsou kýčovité ani podbízivé. Jsou prodchnuté nevtíravou nostalgií, překvapivými obrazy, chytrými postřehy, nenucenými, ale především funkčními souzvuky… Vaše básně jsem si skutečně užil a dvě z nich s chutí zařazuji do Hostince.
Mariáne Karlický z Ondřejova, poslal jste mi cyklus čítající čtyři středně dlouhé texty. A pravda je, že víc než tyto čtyři bych na jeden zápřah neučetl. Čím to? Tak především — obrazy obsahují nepřeberné množství heterogenních motivů. Mimoto jsou mezi strofy vloženy a vykřičníkem opatřeny četné imperativy („Taste rozměry!“, „Jdi slovem!“ apod.). Dva z textů končí veršem-solitérem, sestávajícím z holé genitivní metafory („Bubny myšlenek“, „Aleje tepla“). Navíc jsem si nebyl jistý, do jaké míry vaše obrazné gejzíry jsou či nejsou samoúčelné — pátral jsem tedy po vyšší formě spojitosti, po samotné identitě textů. A tak jsem četl znovu a znovu, abych našel tmel, kterým drží všechny ty různorodé figury pohromadě. A jak jsem tak četl a četl, postupně se mi vaše texty začaly doslova rozsvěcovat — a od té chvíle mi přišly bezmála úžasné. Obrazy mi vybuchovaly v hlavě jako třaskavá poupata a tehdy jsem uchopil celek, ačkoli stále spíše intuitivně než rozumem. A svoje místo a ospravedlnění si rázem našly všechny ty podezřelé figury (imperativy, genitivní metafory apod.), nad nimiž jsem zprvu tak váhal. Jeden delší text z vašeho cyklu zařazuji do Hostince.
Zbyňku Boháči z Plzně, zajímavé texty píšete, jen co je pravda. S lehkostí křížíte tradiční přírodní lyriku s netradičními úhly pohledu a s nečekanými motivy. Některé obrazy mě upoutaly nad jiné svou přiléhavostí: „od trub prachem pěchovaných / k obtěžkaným laním, kde / život se cyklí v meandrech“. A text „Dekapitace“ je prostě výtečný — a svým způsobem velmi vtipný v tom nejlepším slova smyslu. Dva vaše texty zařazuji do Hostince.
Michaelo Zormanová z Petrovic u Karviné, vaše verše jsou vesměs takové „vztahovky“. Ona, on a emoce. S tím bych problém neměl — naopak, dokážu ocenit, pokud se někdo skrze sebe, skrze vlastní prožitky dobere něčeho obecně platného, nebo pokud se v jazyce poštěstí a skrze milostnou lyriku vyvstane nějaký objev. Žel u vás jsem podobnou přidanou hodnotu hledal marně. I co do formálního zpracování vaše verše odsejpají poněkud nevyrovnaně — místy chytají pravidelný rytmus, jinde však metrum škobrtá. Souzvuky fungují tu lépe, tu spíše do lacina („Přece nezřeknu se naděje, / lásku nevyměním za chlad, / jen ať už se nic neděje“). Řekl bych, že jestli něco vaší tvorbě svědčí, je to úspornost. Úderné básně „Někde…“ a „Krasavci, kterému přišlo směšné, že čtu poezii“ jsou o řád lepší než ty zbylé, rozmáchlejší. První z jmenovaných zařazuji do Hostince.
Vanesso Vane z Prahy, shrnu-li celkový dojem: vaše básně jsou kvalitativně nevyrovnané. Některé delší, třeba „V mlhách“, se odnikud nikam utápějí v osobním melodramatu — a stejně jako u předchozí autorky, ani u vás v nich nenacházím onu nezbytnou (a jen stěží jednoduše postižitelnou) přidanou hodnotu. Ale v jiných, zpravidla v těch kratších a sevřenějších, se vám daří lépe. V takových textech je znát, že vám skutečně jde i o něco víc, než jen o prostý záznam emocionálních hnutí. Jazyk i obraznost zde ztrácí na ladnosti, objevují se novotvary (i když kupříkladu „láskobraní“ je děsivé klišé) a ve verších se začíná dít něco podstatnějšího. Dvě takové básně zařazuji do Hostince.
A Vanessou Vane končí únorový Hostinec končí. Děkuji všem hostům: Vítu Guyovi, Mariánu Karlickému, Zbyňku Boháčovi, Michaele Zormanové a Vanesse Vane; a na závěr mi nezbývá než připojit obvyklou výzvu: otvírejte adresáře a posílejte své básně na zednik@hostbrno.cz.
Ladislav Zedník
Vít Guy
Batelov
co mám
stůl s židlí
co se trochu točí
dvě vlažné dlaně
a dvě oči
a za okny tři fuchsie
mám taky výhled na ulici
pár knih
o kterých můžu říci
že ani nevím
co v nich je
a pod stolem koš
na odpadky
na vše co nejde vracet zpátky
co ztratí cenu
zevšední
třeba los který nevyhrává
a místa kam šla schoulit hlava
když byla plná
prázdna dní
co je z něj úzko
i když není
nejvíce večer
po setmění
jak z horečky
když neklesá
mám dům a strom
i syna v dálce
a prázdné místo na obálce
tam kde se píše adresa
co ještě mám
vybledlý seznam skvělých plánů
na které zbylo málo sil
bílého slona
z porcelánu
co dávno štěstí donosil
krabici prošlých výher
v čáře
se spoustou proher
na výběr
zmačkaný vesmír
pod polštářem
co v něm je příliš černých děr
dilema
jestli brát či dávat
co schovat a co zahodit
z pinie šišku
péro z páva
pirátskou vlajku
bez lodi
tygra jak Tracy
jenže z plyše
a čtyřbarevnou propisku
pár sebeklamů
lží
a klišé
na psaní prstem do písku
Marián Karlický
Ondřejov
Kam směřuje ticho?
Odpojením od hmatu jsme se zbavili strun
Je noc s přišitýma rukama
i krabice se potápí
Přijďte vyklopeni z forem,
plni hmoty a kyklopského zdiva
Ještěrka na okamžik vznikla na hrotech svědomí
Taste rozměry!
Ty na mé ruce, červánková
Soumrak je Vaše Blahorodí
Chůze po židlích
Házíme kamínky na římsu ženiny tmy
V bezvětří neplula žádná vzdálenost
Utopen v pohybu lyží,
v emoci fotbalové kličky
Prach sudu
Obdělej šachové pole!
Skutečnost se zakázaným čichem
Autobus sochařů
Láska se zmocnila dvou elektrod
Kolotoč koloběhů
Jsi víc než objem,
tmu tvarujeme v kufrech
Nápis je analfabet,
Socha v čekárně rozdávala úsečky
Polibek všech skupenství
Dnes byla velká snůška hlav
Zůstaň sítem!
Zbyněk Boháč
Plzeň
Ptáci
Snad i jejich kloaky se smějí,
natož zobáky, té víře v hojnost,
když paběrkují na čerstvě znásilněných
kartáčích, co zbyly z polí.
Instrukce zní jasně: Žádné
lepší časy, konzervy šedé,
plné zrní, oblá břicha! Jen
úhory zbité, náhle zticha
jsou lány, matky zrovna odrozené.
A hodně je bolí otky, co
do kůže jim ryjí strie,
na cáry rvou těla myší…
Kdo chce, slyší ten pískot
pod hroudami, cítí pach
berserkrů, vidí tlamy
chladičů vyhládlých k uzoufání.
Nad tím vším zmučeným
siluety kání do inverze všívají
letový záznam putování
k sytým pláním — jejich cíl
už na dohled, na půl cesty
od trub prachem pěchovaných
k obtěžkaným laním, kde
život se cyklí v meandrech.
Dekapitace
V lichých týdnech depilovala dýně
— chtěla je hladké do kompotů
oválná slunce podél plotů
svítila pod nohy kolemjdoucím
a šeptala hlína vůní vroucí:
Nedopusť Velká Zahradnice
ani teď ani nikdy více
abych přišla o své hlavy
Ještě mám sílu
koním chovat vejce
na krku si hýčkat bradavice
mne ještě baví
i sklenicím v regálech
věštit syté doby
a kompost žrout mě zlobí
a kropáč — chladná křtitelnice
Přišel den
Den dlouhých nožů
Den, kdy zemi zmizí
akné ze zadnice
kdy dohasne záře
podél plotů
Den ztichlých dětí
a hrnců s dírou do poklice
Michaela Zormanová
Petrovice u Karviné
Někde…
Někde mezi minulostí a budoucností
se pokouším žít… …žít tady a teď.
Někde mezi perverzí a nevinností,
jsem otázkou a jen Ty znáš odpověď.
Vanessa Vane
Praha
NEDOMYKAVÁ POMLKA
Miluji nápovědi
Uvízlá v pavučině zítřků
Komíhám nedosvitem
Nespatřená však cítěná
Bezbahným ránem
Brodím se po kolena
V chodníku
Stačí natáhnout ruku
A budu za zdí
Cítím tu vláknitost
V mrazivé dlani hřeje
Jsem mátožná i bezvěnná
A jezero je nekonečné
NEPROPLACENO
Kořeněná myšlenka volá po svém vyjádření
Zašívám ji do spodničky jak vyjetý olej do pláněk
V plavkách léta z katalogu omývám své paty mořem
Tenké brčko zapaluji o tvůj doutník bez přirážky
Účet dals mi bez DPH
A spropitné uvízlo kdesi v mezipatře
Když ses rozhodl opět změnit hotel
a já u toho už nebyla
