Dvě povídky Eda Hamiltona
Eldorádo chudého muže
Gerald Jones měl nejlepší kompost v západním Kentucky. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by si tento titul mohl nárokovat. Gerald byl kamarád mého bratra Jima, a když jsem za Jimem jednoho teplého jarního dne přijel na návštěvu, trval na tom, že se s ním musím setkat.
Jim byl o dva roky mladší než já. A přestože jsme si byli podobní, dokonce velmi podobní, vydali jsme se v životě rozdílnými cestami. Já jsem bydlel v Louisville, na univerzitě jsem si tam dělal akademický titul. Jimovi se na vysoké moc dobře nevedlo. Ve svém univerzitním městečku Bowling Green se ale spřátelil se spoustou lidí a rozhodl se, že tam zůstane. Žil v titěrném pokoji přeplněném knihami a bral různá krátkodobá zaměstnání, aby mohl platit nájem. Byl jsem jeho starší bratr, a tak ke mně Jim trochu vzhlížel. Možná potřeboval můj souhlas; proto mě k sobě pozval na jarní prázdniny, abych viděl, jak žije, a setkal se s jeho novými přáteli. Říkal jsem si, že to je dobrý způsob, jak na chvíli vysadit a odpočinout si od každodenního kolotoče.
Geraldovi už bylo přes třicet, ale pořád ještě žil u své matky, v obrovském starém domě. Matka ho finančně podporovala, protože si nedokázal najít stálé zaměstnání. Určitou práci ale měl, a věnoval se jí velmi svědomitě. Jakmile jsem zabočil do uličky, hned se před námi tyčila ta hromada kompostu. Strměla do výše šesti nebo sedmi stop a z našeho pohledu se zdálo, že vyplňuje celý dvůr. Zaparkovali jsme na štěrkové cestě, vystoupili jsme a chvíli jsme tu horu tiše obdivovali. „Od té doby, co jsem tu byl naposled, zase něco přidal,“ řekl Jim.
O kousek dál stála dodávka a kostnatý muž prostřední postavy z ní zrovna tahal pytle napěchované bramborami. Ukázalo se, že je to Gerald. Jeden nebo dva pytle už vysypal na hromadu. Brambory byly scvrklé, shnilé a plesnivé. „Dali mi je ve škole,“ řekl, když jsme k němu přistoupili.
Když bratr Geraldovi sdělil, že jsme se přišli podívat na kompost, vypadal opravdu potěšeně. Ze zadní kapsy vytáhl hřeben a pročísl si dlouhé špinavě hnědé vlasy. Při tom nás kolem hromady vedl do dvora.
Na dvoře nerostla žádná tráva. Místo ní polovinu plochy, celkem asi půl akru, pokrývala několik palců silná vrstva husté močůvkovité hmoty. Kompost zřejmě nebyl dostatečně odvodněn. Vydali jsme se po napůl zanořených deskách, které byly po prostranství strategicky rozmístěny. Na jednom místě se prkno pod mojí vahou potopilo a tekutina mi vystříkla na tenisku. Všiml jsem si, že Gerald má na nohou gumáky.
Druhou polovinu prostranství zabíralo jakési nanicovaté hřišťátko, nahrubo sestavené z různého harampádí. Bylo tam několik vyvýšených plošinek postavených mezi stromy, domeček na hraní, další domeček postavený v koruně starého dubu, houpačka udělaná z pneumatiky, stará rezavá klouzačka a různé struktury, které měly sloužit jako prolézačky. Gerald vysvětlil, že to hřiště vybudoval pro svého syna. Ale, dodal smutným hlasem, matka chlapci moc nedovoluje, aby si na něm hrál. Bylo jasné proč. Kdybych byl dítě, jistě by se mi tam líbilo, ale z pohledu dospělého to jako ideální hřiště nevypadalo. Všude se tam povalovaly různé nebezpečné věci: kusy vlnitého plechu, vysloužilé přístroje, prkna plná hřebíků, rezavé zahradnické náčiní. Ve vzdáleném koutě dvora stála polorozpadlá dřevěná bouda, která jako by se pomalu propadala do zahnívající hmoty kompostu.
Nejúchvatnějším prvkem zde byl však samotný kompost. Uzavíral prostor ze tří stran a jelikož dvůr představoval jakousi prohlubeň, jeho svahy odtud vypadaly mnohem vyšší než při pohledu zvenčí. Většinou se skládal ze slámy, klacků a listí, ale součástí směsi bylo i značné množství zbytků od jídla. Gerald bezpochyby shromažďoval odpadky z mnoha různých zdrojů. Škála barev sahala od šedé přes béžovou až po hnědou. Některá místa byla starší než jiná, bohatší na živiny, a vyznačovala se temnější hnědou barvou. Vzduch byl prostoupen silným pachem hniloby; bylo mi jasné, jak to tady musí vypadat v srpnu.
Přestože mě to místo do jisté míry odpuzovalo, především jsem jím byl fascinován. O svah kompostu se opíralo jistě dvacet uschlých vánočních stromků. „Sbíral jste je po ulicích?“ zeptal jsem se.
„Nee,“ protáhl Gerald ospale. „Jeden chlap je prodával na parkovišti u obchodu. Po vánocích jsem se ho zeptal, jestli mi dá, co zbylo. Řekl, že je mu to fuk. Narval jsem je tady do dodávky.
„Dobrej kšeft,“ řekl jsem.
„To mě taky napadlo,“ řekl Gerald a dál si energicky česal vlasy. Potom najednou bez varování vykročil po prkně směrem k domu. Otevřel dveře a vypustil psa, velkého hnědého podvraťáka. Pes nevěnoval pozornost deskám a vrhl se přímo do močůvkovité tekutiny. Neodolal, aby se se mnou a s bratrem řádně nepřivítal; skákal po nás a otíral si o nás zabahněné pracky.
„Sedni, Teddy,“ řekl Gerald. „Dolů, chlapče.“ Skoro šeptal.
Pes si ho nevšímal. Za chvíli odběhl a začal se válet v bahně.
„Proč si pořád češeš ty vlasy, Geralde?“ zeptal se bratr. Už jsem došel k závěru, že to Gerald běžně dělá, bylo to ale zřejmě něco nového.
Gerald vážil slova. „Tohle je speciální kartáč z kančích štětin,“ řekl nakonec. Ukázal nám ho. Jim ho prozkoumal a podal mi ho.
„Vypouští vám to do vlasů všechny ty přírodní oleje a živiny,“ vysvětloval Gerald. „Někde jsem to četl.“
„Vypadá to na docela dobrej kartáč?“ řekl jsem. Ta věc mě zajímala jen coby klíč k chování toho člověka. Podal jsem ji zpátky majiteli.
„Takže se s tím musím pořád česat,“ řekl Gerald a znovu si prohrábl vlasy.
Pes pobíhal po dvoře, čvachtal v bahně, válel se v něm. Občas se zastavil a nadšeně zaštěkal.
„Uklidni se, Teddy,“ řekl Gerald mírně. „Sedni.“
Pes dál dělal, co se mu zlíbilo. „Kompostování je moc zdravý pro životní prostředí,“ poznamenal Gerald. „Vracíte zemi to, co jste jí vzali.“
„Asi jste se tou problematikou hodně zabýval,“ řekl jsem.
„Nikdy jsem to moc nestudoval.“
Pes pořád štěkal, ale teď už nepobíhal. Místo toho začal zuřivě hrabat v kompostu.
„Co ten pes má?“ zeptal jsem se.
„Potkani,“ odpověděl Gerald věcně.
To se dalo předpokládat. „Máte tady hodně potkanů?“
„Stovky,“ protáhl Gerald a znechuceně zavrtěl hlavou.
„Co s tím děláte?“
„S tím se nedá nic dělat,“ řekl Gerald. „Občas najdu hnízdo a vykopu je, někdy je zase vyhrabe Teddy. Když se to podaří, tak mláďata zabiju. Teddy je sežere.“
O tom, že by se zbavil samotného kompostu, zřejmě nemohla být řeč.
Vydali jsme s zpět na štěrkovou cestu, kde se dalo stát přece jen pohodlněji. Položil svůj kartáč na kapotu auta, z kabiny vytáhl rýč a začal se s ním vrtat v kompostu. Všiml jsem si, že sousední dům stojí poměrně blízko cesty. Z druhé strany Geraldova domu stál další dům a ještě jeden vzadu přes uličku.
„Nestěžují si na ten kompost sousedi?“ zeptal jsem se.
„Nic jim po tom není.“
Přiběhl pes a hned ho zaujal kartáč z kančích štětin. Stáhl si ho z kapoty auta, přidržel si ho zablácenými prackami a začal ho žvýkat.
Gerald si toho nevšímal a dál se hrabal v kompostu. S hrůzou jsem tu scénu sledoval.
„Hej, Geralde,“ řekl Jim nakonec, „ten pes má tvůj kartáč.“
Čekal jsem, že Gerald psa zmlátí nebo na něj aspoň zakřičí, když se dopustil takového zločinu. Gerald ale jen pomalu vzhlédl od práce a tiše řekl: „Teddy, nech to bejt. Pusť to, Teddy.“
Pes žvýkal dál. Gerald pokrčil rameny: „S tím nehneš.“
Půda, kterou Gerald rozryl, byla tmavě hnědá, skoro černá. Chvíli se v ní hrabal rukou a nakonec našel, co hledal. „Podívejte se na tohle,“ řekl a strčil nám tu věc pod nos. Byla to pijavice nebo žížala nebo něco takového — zkrátka obrovský hnědý červ. Tlustý jako prst a osm palců dlouhý.
„Sakra!“ zvolal Jim.
„A sakra!“ řekl jsem. „To se podívejme.“
„Ukážu ho té holce z knihovny,“ řekl Gerald nadšeně.
„Proč?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Určitě se ráda podívá.“
„Člověče, něco takovýho holka z knihovny neocení,“ přesvědčoval ho Jim.
„Ale ocení.“
„Tohle žádná holka z knihovny neocení!“ řekl jsem.
„No, některá možná ocení,“ připustil Jim. „Ale tahle určitě ne.“
„Tahle právě jo,“ řekl Gerald.
Ukázalo se, že knihovnice bydlí jen pár kroků odtud a Gerald se k ní hned vypravil. Zatímco byl pryč, bratr mi vysvětlil, že Gerald si kompost buduje už víc než deset let. Jeho žena s ním nějakou dobu bydlela, ale nakonec už ho měla plné zuby. Kompost nebyl jedinou příčinou jejich rozchodu, ale sehrál významnou roli. Loni se odstěhovala a vzala s sebou i jejich pětiletého synka. Jednou za čas si sousedi opatřili soudní příkaz a Gerald musel kompost vyvézt na skládku. Okamžitě ho ale vybudoval znovu; nikdy se nevzdal, a tak to šlo rok co rok.
„Gerald je tak trochu cvok, že?“ vyslovil jsem nakonec domněnku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.
„Ále, Gerald je v pohodě,“ řekl Jim.
„Proč to ale pořád dělá?“ zeptal jsem se. „Chci říct, má s tím jen problémy, sousedi po něm pasou a vláčí ho po soudech.
„Podle mě je to pro něj hlavně práce,“ řekl Jim. „Zaměstnává ho to.“
„Určitě by si mohl najít něco lepšího.“
Jim pokrčil rameny.
„Ale tohle se přece vymklo kontrole,“ naléhal jsem. „Podívej se, jak to tady vypadá. Je tady víc kompostu, než by kdo dokázal spotřebovat. Nakonec si přece musíš říct dost. Musíš si stanovit hranici.“
„Proč?“ zeptal se Jim.
Gerald se vrátil a hodil červa na hromadu: „Nechtěla to vidět.“
Celou dobu jsem předpokládal, že ta záležitost s kompostem pro Geralda představuje jakousi drobnou výdělečnou aktivitu. Jsme koneckonců v Americe. A říkal jsem si, že tím je celá ta věc aspoň částečně ospravedlněna. „Hodně lidí vám to kupuje?“ zeptal jsem se Geralda.
„Nevím, kdo by to chtěl,“ řekl. „Vy potřebujete?“
Nad tím jsem se musel zamyslet. Navzdory tomu, co jsem řekl bratrovi, jsem cítil, že Geraldovo úsilí je do jisté míry úctyhodné, a nechtěl jsem je ani v nejmenším zlehčovat. Nakonec jsem si ale nemohl pomoci a zeptal jsem se: „Ale k čemu je tedy všechen ten kompost?“
Geralda to nijak nevyvedlo z konceptu. „Pojďte, něco vám ukážu.“
S rýčem v ruce nás vedl kolem domu na předzahrádku. Tady sice žádné hromady kompostu nebyly, ale plocha byla asi o čtyři stopy vyšší než okolní terén a pokrývala ji vrstva kůrového mulče. Ukázalo se, že i na předzahrádce kdysi byly hromady kompostu, ale Gerald je rozhrnul ve snaze vyhovět soudnímu příkazu.
Šli jsme kolem zahrádky, až jsme se dostali na cestičku. Tam se před námi zjevilo to, co nám předtím hromada zakrývala. Podél cestičky vysázel Gerald květiny. Květiny všech barev a druhů: azalky, gladioly, kosatce, narcisy: červené, žluté, oranžové, purpurové. Dokonce i pár tulipánů.
Jména většiny těch rostlin jsem ani neznal. Všechny kypěly zdravím a byly dobře rostlé. Udělaly na mě dojem. Jejich barvy byly pastvou pro oči.
„Vidíte?“ zeptal se Gerald.
„To teda vidím,“ vydechl jsem.
Než jsem se ale vzpamatoval z údivu, Gerald popadl rýč a začal květiny přerývat, aby jimi obohatil svůj kompost.
Konec Sonnyho baru
Sonnyho bar proslul tím, že se v něm nalévalo nezletilcům — a já jsem byl taky nezletilec. Byla to špeluňka, s betonovou podlahou a stoly z masivního dřeva. Tma tam byla vždycky jak v tunelu, okna zatemněná a světla svítila jenom nad kulečníkovými stoly vzadu.
Jednou jsem od Sonnyho odcházel pěkně nalitý a moc jsem se nedíval, kudy jdu. Východ představovaly dvojité prosklené dveře. Zakopl jsem o vnitřní dveře a práskl kolenem do skla ve vnějších dveřích. Sklo se naštíplo a praskliny se rozlezly po celém panelu.
Zevnitř baru to nikdo neviděl. Venku postávalo pár lidí, ale podle všeho si toho nikdo nevšiml. Neměl jsem peníze a Sonnyho jsem se dost bál. Takže jsem vzal nohy na ramena.
Na parkovišti jsem ale narazil na Vince, spolužáka z gymplu. „Člověče, neuvěříš, co se mi právě stalo! Rozbil jsem sklo ve dveřích do baru!“ vyhrkl jsem bez rozmýšlení. „Nikomu to neříkej, jasný?“ Neuplynuly ani dvě vteřiny, když zpoza rohu vyběhl Sonny a namířil si to rovnou k nám. Byl zuřivostí úplně bez sebe.
Sonny, barman a provozovatel baru, se vyznačoval osobností překupníka drog a feťáka v jednom. Tvářil se v jednom kuse naštvaně a byl strašně paranoidní. Menší podsaditý chlápek s dlouhými hnědými vlasy a nehezkou, od neštovic poďobanou tváří. „Nějakej parchant mně rozbil dveře, jak ho dostanu, tak ho na místě zabiju!“ vykřikoval jako šílenec.
„Někdo ti rozmlátil dveře?“ zeptal jsem se potlačuje strach a předstíraje nevědomost. Bůh mi pomoz, kdyby to zjistil, pomyslil jsem si.
Vyrazil SKLO ve dveřích!“ opravil mě Sonny.
„A sakra,“ řekl jsem, „to je na levačku.“
„Tak co, vy sráči, víte, kdo to udělal?!“
Oba jsme zavrtěli hlavami.
„Když mně to někdo řekne, dám mu sto dolarů!“
Sakra. Nervózně jsem pohlédl na Vince a napůl jsem už čekal, že mě práskne. Když nepráskl, a Sonny se hnul dál, aby si našel nějakou jinou oběť, okamžitě jsem nasedl do auta a vypálil odtud.
Potom jsem se už neodvážil do baru chodit, bál jsem se, že mě Vince Sonnymu prozradil, aby si vydělal těch sto dolarů, anebo že mě u těch dveří viděl někdo jiný.
Brzy nato se v místních novinách objevily pohoršené články, že v baru nalévají nezletilým a že se na záchodku prodávají drogy. Což byla samozřejmě oboje pravda. Taky se říkalo, že tam dochází k rvačkám. Policajti tvrdili, že se ten lokál vymkl kontrole, ale ještě neměli dost důkazů, aby to tam zavřeli.
A potom se najednou celý problém vyřešil: majitel jednoduše odmítl Sonnymu prodloužit smlouvu.
Na podzim jsem odjel na univerzitu a po studiích jsem už do města zajížděl málokdy, většinou jen na návštěvu k rodičům.
Až po dvaceti letech jsem se ocitl zase na starých místech. Budova, v níž fungoval Sonnyho bar, byla pryč; nahradil ji pestrobarevný, umělohmotně vyhlížející dům, v němž sídlil obchod s potřebami pro domácí kutily. Naproti přes ulici stála další nová stavba, mexická restaurace, filiálka některého z těch velkých řetězců. A do koho jsem v tu chvíli div nevrazil, když ne do Franka, kluka, kterého jsem znal ze Sonnyho baru. Řekl, že se jde něčeho najíst, a jestli se nechci přidat. Zavedl mě do té mexické restaurace a posadili jsme se ke stolu v jídelně.
Dali jsme si oba dvě margarity. Byly překvapivě silné. Někdo tady věděl, jak je dělat. Potom jsme si objednali burritos.
„Vzpomínáš, jak kdosi vysklil ty dveře v baru?“ zeptal se najednou Frank.
„No jasně,“ řekl jsem se smíchem. „Jak bych mohl zapomenout? A co s tím má být?“
„Cože, ty jsi nic neslyšel?“ žasl Frank. A potom mi pověděl tento příběh:
Tajemství rozbitých dveří nedalo Sonnymu spát, úplně se tím užíral. Vyvěsil oznámení, že dá sto dolarů za jakoukoli informaci. Vyptával se každého, kdo do baru vstoupil. Míjely týdny, ale on se na to nedokázal vykašlat. Musel zjistit, kdo mu to udělal.
A potom si zafixoval, že viníkem je s největší pravděpodobností Richie. To byl jeden takový vychrtlý prcek, dost otrava, co se pořád něčím sjížděl. Sonny neměl Richieho nikdy moc rád, ale teď kdykoli ho jenom spatřil, už se v něm vařila krev. Dostalo se to tak daleko, že když Richie vešel do baru, Sonny se na něj vrhl, ještě než se usadil na stoličce. Nejdřív mu dokonce ani nenalil. Podle Franka, který to měl z druhé ruky, se mezi nimi skoro noc co noc rozvinula následující rozmluva:
„Cos dělal, když se to stalo? ptal se Sonny.
„Seděl jsem zrovna tady,“ odpovídal Richie.
„Nevzpomínám si, že bys tady v tu chvíli seděl.“
„Jenže náhodou jsem tady seděl.“
„Vzpomínám si, že jsi tu noc párkrát vstával. Co jsi dělal?“
„Sakra ani nevím, člověče. Asi jsem se šel jen vychcat.“
„To určitě! Máš mě za blbce? Řekl bych, že sis chodil na parkoviště píchat drogy. A zrovna v ten moment se to stalo.“
„Ty jsi blázen, člověče!“
„Chci svoje prachy! Pět set dolarů!“
„Jenže já jsem to neudělal!“
Potom to Sonny nechal být, neochotně Richiemu nalil a vrátil se k tématu zase až za hodinu nebo za dvě.
A potom Richie jednou přišel do baru sjetější než obvykle a cestou k pultu zakopl o stoličku. To Sonnymu stačilo, aby se dostal do ráže:
„Zaplať! Hned teď!“ vykřikl a vrhl se na Richieho přes bar.
„Za co?!“
„Ty dobře víš, za co! Za ty dveře, čuráku!“
„Já jsem to neudělal!“
„Chci svých pět set dolarů! Hned teď!“
Richie ustoupil od baru: „Vyliž si, ty debile!“
Tu Sonny přeskočil bar, popadl kulečníkové tágo a vrhl se na Richieho. Vyběhli na ulici, Sonny Richieho dohonil, povalil ho na zem začal do něj řezat tupým koncem tága.
To nebyl od Sonnyho moc moudrý tah. Na ulici byli zrovna policajti. Dali Sonnymu želízka a strčili ho na zadní sedadlo svého hlídkového vozu. Nejdřív mu ani nechtěli dovolit zavřít bar, ale on je pořád prosil, a tak nakonec ustoupili. Ale dokonce i za tu krátkou chvíli, kdy Sonny řezal Richieho a policajti nasazovali Sonnymu želízka, se někomu podařilo vybrat pokladnu.
Tou dobou jsme už byli u třetí rundy margarity. „To bych teda určitě moc rád viděl,“ řekl jsem. „Ty jsi tam doopravdy byl? Chci říct, když Sonny honil Richieho a řezal do něj?“
„No jasně, byl jsem tam,“ řekl Frank.
Tak kdo teda vybral tu pokladnu?“
„Jak to mám vědět?“ řekl Frank, najednou naštvaně. „Všichni z toho byli vedle. Dívali jsme se, co se děje venku.“
„Nejmíň jeden člověk se zřejmě nedíval.“
„Zřejmě,“ odtušil Frank, a zase to znělo naštvaně. Možná jsem se dotkl nějakého citlivého místa.
„No, to se asi nikdy nedovíme,“ řekl jsem filozoficky. „Ale já vím, kdo rozbil to sklo.“ Po dvaceti letech a třech panácích jsem nabyl dojmu, že už jsem dávno za vodou.
„Opravdu?“ zeptal se Frank.
„Jasně, vím to,“ řekl jsem a míchal při tom ledem ve skleničce. „Ale nejdřív se tě na něco zeptám. Víš ty, kdo to udělal?“
Frank chvíli přemýšlel a potom řekl. „No, nikdo se k tomu nikdy nepřiznal. Asi jsem si vždycky myslel, že to byl přece jenom Richie.“
„Ne, ten to rozhodně nebyl,“ řekl jsem. „Já jsem to byl. Já jsem to udělal.“
Ale prosím tě!“ zvolal Frank, kterému se najednou vrátila dobrá nálada. „Práší se ti od huby, brácho!“
„Kdepak,“ trval jsem na svém. „Opravdu jsem to udělal.“
Frank do sebe hodil zbytek drinku a položil sklenici na stůl. „Jasná věc, šéfe!“ řekl se smíchem.
Nějak mě žralo, že mi nevěří. Zamračil jsem se a prohlásil: „Povídám ti, že jsem to udělal!“
„Ale nic jsi neudělal,“ řekl Frank rozhodně. „Udělal to Richie. Dostal, co si zasloužil.“
Mávli jsme na servírku, aby nám přinesla účet, a zaplatili jsme. Chtěl jsem ale vědět ještě jednu věc. „Mimochodem,“ zeptal jsem se, „jak to dopadlo se Sonnym?“
Frank se na mě zahleděl tak nějak zvláštně. Potom řekl: „Sonny tady dělá barmana.“
„Nekecej!“
„Co? Ty sis ho nevšiml? Ukázal k baru, který byl od jídelny oddělený přepážkou. „Támhle stojí, zrovna tam.“
Musel jsem se na židli zaklonit a natáhnout krk, protože mi ve výhledu bránily nějaké popínavé rostliny. Byl to opravdu on. O dvacet let starší, ale pořád Sonny. Měl teď šedé vlasy, nakrátko ostříhané, a na sobě měl košili s kravatou. Taky byl teď hubenější a vypadal jaksi unaveně.
Poklesla mi čelist a v očích se mi asi objevil výraz hrůzy, protože Frank najednou řekl: „Ty jsi to opravdu udělal, co?“
„Cože?!“ Ne! Jen jsem si dělal srandu!“ Najednou mi na důvěryhodnosti už tolik nezáleželo.
„Řeknu mu to!“ prohlásil Frank.
„Neblázni, člověče, nedělej to!“
Ale Frank už stál. „Promiň, kamaráde, na to je to moc dobrý! Na to je to moc velká sranda!“
Vyskočil jsem a rozběhl se za Frankem, asi abych ho ještě zastavil. „Neříkej mu to,“ prosil jsem. Ale to už jsme byli u baru.
„Hej Sonny!“ zvolal Frank nadšeně. Znáš tohohle chlápka? To je Tom Harrington, vzpomínáš si? Za starých časů se motal kolem tvého baru.“
Viděl jsem, že Sonny vůbec netuší, kdo jsem. I já jsem se změnil. Otřel si ruku o utěrku a podával mi ji přes bar. I já jsem mu skoro podal ruku, ale zaváhal jsem, a Frank mezitím pokračoval:
„Víš, jak sis vždycky myslel, že ti ty dveře rozbil Richie? Takže ten to nebyl! A víš, kdo to byl? On!“ Ukázal na mě palcem. „Zrovna tenhle chlápek!“
Sonnymu zasvítily oči zuřivostí. Pohlédl na Franka, pak přejel pohledem na mě, potom zase zpátky na Franka. Znovu to byl ten Sonny, kterého jsem znával a kterého jsem se bál. Čekal jsem, že přeskočí bar a vrhne se na mě. Na dohled nebyla žádná kulečníková tága, ale za barem měl určitě baseballovou pálku. Rozechvěla se mi kolena; byl jsem připraven vrhnout se ke dveřím.
Potom ale ta zuřivost stejně náhle kamsi zmizela. Napadlo mě, že ten ohnivý temperament se Sonnymu za ta léta asi pořádně prodražil. Bolestně a udiveně zakroutil hlavou.
„Cože, ty mi nevěříš?!“ zeptal se Frank. „Zrovna mi to sám řekl! Chci svých sto dolarů, Sonny!“
Sonny si povzdechl. „Copak jsem ti to, Franku, neříkal? Komu by se chtělo tu záležitost ještě teď po letech vytahovat?“
Potom se obrátil znovu ke mně. „Myslím, že si na tebe vzpomínám,“ řekl. „Rád tě zase vidím, Tome. Na tohohle chlápka si dej pozor, rád si zažertuje na cizí účet.“
Byl jsem tak vystrašený, že jsem snad ani nerozuměl, co říká. „Frank vybral tu pokladnu,“ hlesl jsem.
„Ty taky zmlkni,“ řekl Sonny.
Všichni tři jsme okamžik jen tiše stáli. Srdce mi v hrudi pořád bilo jako na poplach. Nakonec jsem řekl: „Franku, Sonny, rád jsem vás zase viděl.“ Obrátil jsem se a zamířil ke dveřím. Dával jsem si dobrý pozor, abych o něco nezakopl, a tak se mi tentokrát podařilo odejít elegantněji.
Z anglických originálů „The End of Sonny’s Bar“ a „The Poor Man’s Xanadu“ přeložil Marek Sečkař
Ed Hamilton se narodil v Atlantě ve státě Georgia, ale vyrůstal především v kentuckém Louisville. Vystudoval filozofii a psychologii na University of Kentucky. Posledních sedmnáct let žije v hotelu Chelsea v New Yorku. Když v roce 2007 správní rada hotelu propustila dosavadního ředitele Stanleyho Barda a nové vedení začalo podnikat kroky k přeměně slavné newyorské kulturní památky v běžný luxusní hotel, stal se Ed Hamilton mluvčím tamní umělecké komunity, která se snažila těmto změnám zabránit. Úsilí aktivistů bohužel nevydalo kýžené plody, a tak je dnes Ed Hamilton už jen jedním z mála zbývajících obránců poslední bohémské bašty v manhattanském Midtownu. „Dnes tady vládne klid jako na hřbitově,“ říká v rozhovoru, který před několika týdny poskytl deníku New York Times. „Zbývá nás jen sedmdesát a lidi už nepořádají tolik večírků. S tím je teď konec. Každou chvíli nás odtud mohou vyhodit. To bude definitivní tečka za naším životním stylem…“ Ed Hamilton je autorem knihy Legends of the Chelsea Hotel(2007), s níž se mohli čeští čtenáři seznámit alespoň prostřednictvím úryvků, které v měsíčníku Hostvyšly před dvěma lety (číslo 5/2010).
Ed Hamilton o sobě
Přestože mě čtenáři nejčastěji znají jako člověka, který na svém blogu Living with Legends zaznamenává nejnovější dějiny hotelu Chelsea, a také jako autora knihy Legendy hotelu Chelsea, ve skutečnosti se už mnoho let zabývám hlavně psaním beletristických textů. Tato část mého díla je do jisté míry autobiografická a často se týká mého mládí v kentuckém Louisville a na přilehlém venkově. Jako dítě vyrůstající na předměstí jsem si často připadal jakoby uvízlý na pomezí dvou světů, světa venkovského a světa městského, a v obou těch světech jsem si hledal nějaké záchytné místo. Moje matka pocházela z malé tabákové farmy v centrálním Kentucky; k prarodičům jsme jezdili několikrát ročně, a tak jsem měl příležitost na venkově poznat spoustu excentrických tetiček, strýčků, bratránků a sestřenic. A jindy jsme se zase s kamarády potají vydali autobusem do středu města; tyto zakázané výpravy nám byly zdrojem dobrodružství, po němž jsme v raném věku tolik toužili. Vždy mě fascinovaly podivné, nebo dokonce vyšinuté postavičky, a jakmile jsem byl dost starý na to, abych se mohl posadit za volant, začal jsem sám vyhledávat zemitý venkovský lid, anebo naopak opilce, rváče, nevázané ženštiny a další ztracené duše stahující se do prostředí městských barů. A přestože mi to trvalo spoustu let, nakonec jsem našel místo, které mi dokonale vyhovuje: tu neuvěřitelnou starou zříceninu zvanou Hotel Chelsea, kde se scházejí umělci a psanci z celého světa a společně přímo v srdci Manhattanu vytvářejí velkou excentrickou rodinu. Mé povídky vyšly v průběhu let v řadě časopisů, jako jsou například Limestone Journal, The Journal of Kentucky Studies, River Walk Journal, Exquisite Corpse a Modern Drunkard. Další povídky vyjdou zanedlouho v časopisech Trigger 93 Magazine a Omphalos.
