Vlastimil Zuska: Kruté světlo, krásný stín. Estetika a film, Trivium, Praha 2010
Záměrně jsem si do titulu této recenze vypůjčil název jedné studie Vlastimila Zusky pojednávající o pozdním projektu Michaela Foucaulta. Ten se pokusil v intencích svého pojetí principu individuality události a vnějškovosti, takto jako součást jeho archeologie, rozpracovat nový typ lidské svobody, založené na formování lidského individuálního života jako uměleckého díla. Foucaultova radost ze života, tryskající ze svobodného rozvrhu možností v estetickém zážitku, které vytrhují lidský sebereflexivní subjekt ze strnulosti pout tradičních diskursivních formací (společnosti, kultury i na nich založené morálky), připomíná hned na několika rovinách Zuskovu snahu po odkrytí (nebo spíše spojení rozdělených a různě rozmístěných částí) určité estetické a filozofické (ano, jde skutečně o pleonasmus) interpretace v dílech a v myšlenkách různých autorů literárního či filmového umění.
Foucaultův důraz na individuální událost (l’événement singulier), která je zakotvena v distanci — a to je důležité — vůči zvláštnímu jakožto specifickému případu všeobecného pravidla definovatelného všeobecnými pojmy, zakládá elementární diferenci mezi individualitou a subjektivitou, a narušuje tak tradiční představu o individualitě jako zvláštním případu subjektivity či niternosti. Tento Foucaultův projekt, zdá se mi, stojí v jistém smyslu v základu estetických studií Vlastimila Zusky, předního českého estetika a dlouhodobého vedoucího katedry estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Kniha Kruté světlo, krásný stín se svým podtitulem Estetika a film nabízí českému čtenáři soubor dvaadvaceti studií Vlastimila Zusky, které vyšly na různých místech v posledních dvaceti letech. Podobně koncipované soubory kratších textů mají své výhody i nevýhody. Zcela zjevnou výhodou je prakticky orientovaná touha mít různorodé texty, jež však v tomto případě spojuje relativně homogenní myšlenková strategie, v jedné publikaci; naopak nevýhodou může být nejen časový odstup jednotlivých textů (pochopitelně mnohými vítaný coby zachycení vývoje myšlení daného autora), ale také určité — z tohoto pohledu nezáměrné — opakování a překrývání jednotlivých témat. Ať tak či onak, je bezesporu zajímavé sledovat Zuskovy analýzy a interpretace nejen konkrétních, v tomto případě převážně filmových děl, ale také různorodých myšlenkových konceptů, teorií či interpretačních strategií. Zuskovi spojenci jsou „odhaleni“ již v prvních třech studiích („Od struktury k recepci — vertikální analogon soudobého umění“, „Fikce, nicota a afirmace reality“, „Estetická distance — dialog sebereflexe“): Alfred North Whitehead, Edmund Husserl (a další představitelé fenomenologicky orientované filozofie, zvláště Martin Heidegger a Roman Ingarden), Emmanuel Lévinas, Gilles Deleuze (a v souvislosti s ním i Henri Bergson) i další představitelé poststrukturalistické či dekonstruktivistické tradice, zejména Jacques Derrida, Paul de Mann a Julie Kristeva. Nejde ani tak o výčet jmen, ale spíše o určitou formaci, která podstatným způsobem určuje Zuskovy interpretační a analytické vstupy do různých pater filozofických otázek a problémů, jež souvisejí s uměním.
Soubor studií je rozdělen na tři části, které se podobně jako malířský triptych skládají v ucelený pohled na několik oblastí: lidské vědomí (a sebevědomí ve specifické „estetické reflexi“), recepce, fikce a estetická distance (viz též názvy již zmíněných studií). První část „Estetika“ obsahuje obecněji zaměřené úvahy nad filozofickými problémy souvisejícími s uměním obecně či s recepcí a vztahem lidského vědomí k uměleckému dílu. Druhá část „Estetika filmu“ zahrnuje studie pojednávající například o analogii filmu a zrcadla, o způsobu definování filmového žánru či o roli, popřípadě funkci filmového recipienta. Třetí část „Umělecké dílo filmové“ s odkazem na Ingardena obsahuje analýzy či interpretace konkrétních filmových děl (například Hitchcockovo Vertigo či Tykwerova Lola běží o život). Zuskovo rozpětí ovšem nezahrnuje jen očekávané (v pozitivním slova smyslu) zdroje a filozofické prameny, ale přesahuje a přivlastňuje si (opět myšleno pozitivně) i u nás poněkud netradiční — v souvislosti s uměním — oblasti psychologie, neurologie či biologie a matematiky. Právě v tomto širokém rozpětí tkví i možná problematičnost, kterou mohou čtenáři pociťovat vzhledem k ne vždy srozumitelnému a na mnoha místech záměrně zkratkovitému stylu Zuskova myšlení.
Z autorových předešlých knih (např. Mimésis — fikce — distance, 1996; nebo velmi oblíbená Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny, 2001) je patrná Zuskova snaha „obhájit“ pestrou a bohatou škálu hodnot v procesu dění smyslu při vnímání uměleckého díla ve zcela specifickém postoji člověka nejen k dílu samotnému, ale i ke světu a k sobě samému, tedy v reflexi k vědomí sebe sama. V této linii jsou Zuskovy filozofické (estetické) variace zajímavou a podnětnou alternativou nejen k tradiční fenomenologicky orientované estetice (např. Zdeňka Mathausera), ale také k českému literárněvědnému strukturalismu, popřípadě strukturalismu obecně (převážně v jeho francouzské podobě).
Bylo by jistě zajímavé podrobit Zuskovo filozoficko‑estetické tázání analýze z pohledu Derridova dekonstruktivistického čtení západoevropské racionality, neboť se mi zdá, že právě tato touha odkrýt a přivést před zrak nediskutované pravdy a totality racioidních struktur, tedy těch, jejichž racionální kritéria nelze zdůvodnit, jak by napsal Robert Musil, stojí v základu nejen Zuskova „analyticky vířivého“ myšlení, ale také v již zmíněné Foucaultově touze vyložit lidský život a jeho svobodu jako umělecké dílo. Jak se kdesi Foucault zmínil: „To, jaký kdo má vztah k sobě samému, závisí na tvůrčí aktivitě, nikoli naopak.“
