Filmová tvorba věnovaná socialistickému Československu už nezůstává u odlehčenosti Pelíšků či Báječných let pod psa. Objevují se díla usilující o hlubší vystižení doby, dětské neduhy porevoluční historické reflexe však přetrvávají. A jak dosvědčuje nejnovější snímek Občanský průkaz, přibývají nové.
Pro novější tvorbu je příznačná užší tematická zacílenost. 3 sezóny v pekle zachycují osudy nepřizpůsobivých jednotlivců v časech Února, Kawasakiho růže dodnes přetrvávající viny minulosti a Občanský průkaz dospívání za normalizace. Typický propletenec vztahů poznamenaných režimem však rozhodně nemizí. Dalším rysem současné reflexe minulosti je úbytek humoru a — jako v celé kinematografii — nárůst explicitního násilí. Ať už krvavá facka za natrženou stránku občanky nebo razie na účastníky undergroundového koncertu — násilí přichází nečekaně a funguje coby jednoduché potvrzení povahy systému.
Nikam nevedoucím krokem je v Občanském průkazu užití literárně obšírného komentáře. Zde patří Petrovi, který nám představuje svou klukovskou partu a vysvětluje význam občanského průkazu, jako bychom obojí nemohli pochopit během sledování filmu. Potenciál komentujícího hlasu je však daleko větší než pouze vysvětlit dobové reálie — umožňuje cestu do nitra postavy i zpochybnění zobrazeného příběhu.
S komentářem souvisí interpretace minulosti, jež naplňuje obecně uznávaný příběh dějin a jde až k černobílosti. Odpor hrdinů vůči režimu je samozřejmý, nejsme svědky žádných váhání a pochyb. Ve filmu figuruje celá policajtská rodina včetně malého udavače či sympatická učitelka, která si z režimu hlavu nedělá a jejíž smysl pro spravedlnost narazí u bezpáteřních kolegů, samosebou ruštinářky a tělocvikáře. Přidejme k tomu ilustrační postavy panovačných Rusů a máme učebnicový obraz doby. Skoro takové „bylo nebylo“, jaké vytváří seriál Vyprávěj, v němž minulost nepředstavuje výzvu k propátrání, ale fotogenický, dramatický a nostalgický časoprostor.
Občanský průkaz však naštěstí klišé do jisté míry boří. Petrův otec působí schematicky, než se důvod jeho ohnutého hřbetu stane hybnou silou vyprávění. Vztah hrdinů k vlasatým máničkám projde také vývojem od adorace k deziluzi. Na rozporuplných, obtížně zařaditelných či problematických postavách jsou založeny snímky A bude hůř…, který nabourává mýtus undergroundu, když přibližuje jeho zhýralost a nihilismus, či Pouta, postavený na obsesi muže disponujícího mocí.
Něco se mění. Film pro svou ekonomickou nákladnost reaguje na společenské změny ze všech umění nejpomaleji, ovšem v jiných postsocialistických zemích už skutečně hluboké výpovědi vznikají. Stále nám chybějí snímky, které by ostře vykreslily morální dilemata spojená s totalitním státem, jako se to podařilo filmu Životy těch druhých, zachycujícímu praktiky východoněmecké tajné policie, či filmy vypovídající o naší tehdejší všednodennosti tak jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které pojednávají o tíživé situaci žen za Ceauşescova režimu, kdy byly zakázány potraty a rolí ženy bylo především rodit děti.
Něco zůstává. Za Občanským průkazem stojí známá jména — scénář podle předlohy Petra Šabacha zpracoval Petr Jarchovský, režisérem je Ondřej Trojan. Nové uchopení historie je možná výzvou především pro nové autory. A pro dramaturgy, producenty a radu Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, kteří jim dají důvěru.
