Róbert Gál: Krídlovanie, Petrus, Bratislava 2006
Kdesi ve dvou třetinách nové knížky Róberta Gála Krídlovanie nalezne čtenář fotografii pocházející patrně z kteréhosi dnes již zaniklého hlubinného dolu. V opuštěné hornické šatně (tzv. řetízkárně) visí na hácích od stropu rozpadající se zbytky havířských pracovních oděvů a ochranných pomůcek, jež dohromady vypadají jako bizarní, hustý, neprostupný les. Divák má pocit, že se tu kdysi plně funkční, srozumitelné a samozřejmé věci náhle proměnily v nějaké tajuplné indexy, v osudové metafory a šifry, úhrnem skládající podivnou, groteskní kvazistrukturu. Tento snímek bychom mohli (cum grano salis) považovat za jeden z možných interpretačních klíčů k souboru Gálových textů.
Ty jsou totiž z podstatné části tvořeny úvahami, v nichž jsou kritickým analýzám (či alespoň náznakům takovýchto analýz) podrobovány četné konvenční představy o zákonitostech věcí a dějů. Zdánlivě neochvějné kauzální principy a souvislosti jsou převraceny a zpochybňovány v řadě relativizujících poznámek a fenomenologických postřehů psaných formou jakéhosi „mikroeseje“ (často jde jen o pár vět či slov). Vše je podepřeno autorovou značnou filozofickou erudicí a mnohé z těchto textů tak volně evokují například některé poznatky Wittgensteinovy, Foucaultovy, Merleau-Pontyho, hermeneutiky či derridovského dekonstruktivismu… Jako samozřejmá se pak jeví řada kreací věnovaných fenoménu jazyka a možnostem lidské řeči. Nalezneme u Gála desítky nejrůznějších slovních novotvarů, antilogických jazykových „pastí“ a lexikálních kompozit, v nichž se všechny základní, alikvotní i potenciální významy spojují v prapodivné sémantické amalgámy, jindy pak zase třeba tautologické řady, kde se pojmy osudově řetězí a cyklí na způsob mytického hada zakusujícího se do svého vlastního ocasu… V pozadí těchto — až s monomanickou četností produkovaných — (de)konstruktivních her a reflexí lze rozeznat zkušenost toho, kdo pod zdánlivou samozřejmostí arbitrérních kódů nachází i jejich nevyzpytatelnou, živelně znepokojivou tvář.
Určitým kontrapunktem k takovýmto vyhraněně intelektuálním pasážím jsou pak v Gálově knize zápisky, ve kterých je striktně analytický styl nahrazen dikcí bezmála beletristickou. Týká se to zejména vzpomínkových textů a záznamů různých prožitků či snů (některé z nich jsou i datovány). Racionalita a jistá spekulativnost ustupují v těchto drobných epických celcích obraznosti téměř básnické a četné introspekce a imprese tu nahrazují místy až laboratorně sterilní filozofování. Ale i sem, i do těchto zárodečných příběhů proniká tu a tam nějaká ta kritická reflexe — že by autorův bytostně analytický duch šel i za svou vlastní produkcí jako teriér za tučnou kořistí („moje stopy a moje stopy, čo ma stopujú“ šlo by si tu parodicky vypůjčit jednu jeho sentenci)? Zdá se tak, že kyvadlový pohyb mezi „tajemstvím“ a „tajenkou“ je dominujícím psychopoetickým leitmotivem Gálových textů.
Fakturou a víceméně volným řazením jednotlivých přípisů představuje tato kniha jakousi filozofující varietu prastarého žánru zvaného „silvae“ (jenž zahrnuje sbírky krátkých, stylově a obsahově různorodých literárních útvarů). Postupné čtení Gálových zápisků lze pak připodobnit třeba k „pomalému pohybu po poli plném nášlapných min“ (min s různou myšlenkovou „brizancí“). Mnohé poznámky a sentence totiž vyžadují hlubší propracování, a tudíž i postupné návraty k nim, mnohé naopak asi žádné trvalejší „stopy explozí“ v čtenářském povědomí nezanechají. Někdy připomínají fragmenty či „střepiny“ nějakých dalších a snad i rozsáhlejších textů — jako by byly antecedovány čímsi nevyřčeným a jako by se takto na stránce jen na okamžik zviditelnily z nějakého širšího a komplexnějšího „sémantického mycelia“. Součástí knihy jsou i některé úryvky a glosy publikované již v předchozím autorově díle, jehož tvorbu by tak bylo možno pojímat i coby svého druhu jediný, kontinuální (v čemsi snad i latentní) text.
Jakkoli je pak tato výpověď obsahově značně variabilní, přece jen z ní časem vyvstávají určitá nosná a navracející se témata (fenomén lidské paměti, život jakožto neredukovatelná a na nic nepřevoditelná mocnost atp.). V některých svých polohách je Gálův poslední text až lyricky sebestředný, nutno ovšem autorovi přiznat, že dokáže jít i „hlavou proti sebe“ a součástí jeho přemítání jsou i sebekritické poznámky a metatextové pasáže (také vybrané doprovodné fotografie, jejichž autorem je Viktor Kopasz, lze vnímat i jako svého druhu lehce ironický komentář k vlastnímu psaní). Jazyková experimentování ho sice občas zavedou až na rovinu laciných slovních hříček či bonmotů, avšak na tyto „prohřešky“ se dá zapomenout díky řadě vskutku originálních úvah a postřehů (třebaže tyto vykazují často jen fragmentární podobu myšlenkové skici). Je sympatické, že mnohé z nich — ač počaty z nějaké palčivé otázky — svou původní tázací intonaci spíše rozmnožují (je ostatně příznačné, že poslední slovo celé knihy zní „Nedomýšľanie“). Formulační preciznost stejně jako Gálův zostřený smysl pro logický paradox (u něj až svého druhu obsese) umožňují mu pak ono rozbíjení a rozostřování zdánlivě jasných a pevných kontur tradičních noetických a jazykových klišé.
Navzdory všem výše jmenovaným pozitivům se však nelze zbavit — v průběhu četby zesilujícímu — dojmu, že této knize poněkud škodí její jistá předimenzovanost (projevuje se například poněkud kontraproduktivní tříští použitých motivů či některými výpovědními stereotypy). Snad tu bylo namístě přece jen kritičtěji „přebírat“ svůj vlastní text — možná by tím celkově nabyl na kompaktnosti a získal i trochu přirozené samonosnosti. A možná by tak svou povahou ještě výrazněji přiváděl na čtenářovu mysl onu velikou celerovou bulvu, která na vstupním snímku umístěném do frontispisu této — jinak docela vydařené — knihy osaměle levituje v mlhavě abstraktním fotografickém paraprostoru připomínajíc nějaký přízračný a nedostižný ideál.
