O třetím svazku povídek Vladimira Nabokova
Vydáním třetího svazku povídek jsou českým čtenářům zpřístupněny v podstatě všechny Nabokovovy krátké prózy. I vydávání románů plynule pokračuje. Škoda jen, že dosud nebyly přeloženy jeho nejpozoruhodnější románové kompozice — Čin (Podvig), Dar a Bledý oheň: je to tak trochu česká tradice, že podružné mívá přednost před základním (pohádka o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil — vždycky to cennější za něco horšího —, je nemilosrdným svědectvím o naší povaze). Avšak i tento průřez Nabokovovým dílem, třebas dílčí, umožňuje ucelený pohled na jeho tvorbu.
Brzy si uvědomíme sympatický rys Nabokovovy osobnosti: má bezohlednost všech velkých tvůrců, nestyděl se totiž napsat a otisknout spolu s díly klasickými i věci průměrné, ba slabé. Slabý je Nabokov tam, kde si vyřizuje účty s běžnými poměry své doby, se sovětským režimem („Mluvíme rusky“, „Břitva“), německým měšťáctvím a nacismem („Oblak, jezero, věž“ nebo „Skupinový portrét“), s malichernou emigrantskou mentalitou („Ústa k ústům“, „Vasilij Šiškov“); ploché jsou také prózy, ze kterých je patrná jen ctižádost vyzkoušet si efektní literární postupy („Pomsta“, „Benátčanka“). Tyto prózy se snadno poddávají výkladu, proto asi patří k nejoblíbenějším.
Vedle „aktuálních“ próz však vznikly skutečné novelistické klenoty (jen namátkou „Čorbův návrat“, „Pasažér“, „Kruh“, „Že v Aleppu jsem kdys…“, „Znaky a symboly“). I v nich se vyskytuje zkušenost emigrace (Německo, Paříž, Spojené státy), ale její příznačné motivy se ocitají v perspektivě skutečného umění, která čtenáře spíše vrací před samu otázku, než aby poskytovala jakoukoli (jistě prospěšnou) odpověď.
Vize světa
Jakou tedy otázku Nabokov sugeruje?
Čím déle Nabokova čteme, tím zřetelněji cítíme (přes jeho ironii nad dekadentní poezií), jak blízko má k literatuře konce devatenáctého století, k jejím příznačným motivům i celkové vizi světa. Je především následovníkem Buninovým s jeho vnímavostí k prchavosti, bezcílnosti a prázdnotě života, kterou jen občas prolomí okamžiky radosti a lásky, jež ale opět beze stopy zapadnou. Nabokov kultivuje Buninovu tradici jakousi dráždivou dvojznačností: je to opravdu tak? Je naše touha po smyslu jen lichým zdáním, anebo cosi jako skrytý a vzdálený smysl existuje a my ho jen nedokážeme pochopit?
Konstruk?n?m principem Nabokovov?ch p??b?h? je p?edev??m protnut? n?hod pčním principem Nabokovových příběhů je především protnutí náhod přerušujících veškerou souvislost lidských vztahů a snah: nahodilá smrt hrdinky v novelách „Jaro ve Fialtě“ nebo „Krasavice“ nastane bez jakéhokoli vztahu k předchozímu ději, lidský osud je přeškrtnut beze všeho smyslu. Náhoda vládne i ve vzájemném míjení postav, v nesouladu jejich pohybů: dvakrát se u Nabokova vynoří motiv špatně předaných klíčů k domovu („Dar“, „Znaky a symboly“), nebo „buninovské“ míjení životní lásky u jedné postavy s lehkým flirtem u postavy druhé („Zvuky“). Jeho hrdinové se znovu a znovu ocitají v situaci, kdy nerozumějí tomu, co se vlastně děje a jaké možnosti jim situace nabízí. Klasickým příběhem nedosažitelného poznání je novela „Že v Aleppu jsem kdys…“ (citát ze závěrečné repliky Shakespearova Othella) — popis bloudění ruských manželů-emigrantů na útěku před německou okupací Francie, jejich nahodilého odloučení, vzájemného hledání, objasňování okolností, za nichž k odloučení došlo, líčení nepochopitelných byrokratických průtahů i klepů, jež se o nich šíří v prostředí ruské emigrace: žádné sdělení není trvale platné, žádné zjištění neposkytuje jistotu, veškerá snaha dobrat se pravdy a účelného jednání je marná, svět je souborem křivých zrcadel.
Náhoda je prubířským kamenem ontologie: skrývá se v ní hlubší význam, znamení smyslu, anebo je naopak znamením, že na sebe jenom narážejí izolované skutečnosti? U Nabokova se několikrát objevují okamžiky „velkého prozření“ (je to ostatně motiv pro ruskou slovesnost příznačný). Někdy je to průhled do prázdnoty světa („Hrůza“):
Díval jsem se na domy, a ty pro mě ztratily svůj obvyklý smysl — všechno to, nač myslíme, když hledíme na dům: jistý architektonický styl, ráz místností uvnitř, ošklivost či pohodlnost onoho domu — to vše beze stopy zmizelo a zůstal jen nesmyslný zevnějšek, jako se stane nesmyslným zvuk slova, které dlouho opakujeme, aniž bychom vnímali jeho význam. (Povídky, sv. 1, s. 251–252)
Jindy v tomto prozření vyvstane svět v zářivé kráse („Ultima Thule“, „Lance“), ale zážitek plnosti smyslu a úchvatné krásy je nesdělitelný nebo dokonce vražedný:
Spokojte se s výrokem: byla odhalena samotná podstata věcí… nechtějte po mně, abych vám to vysvětloval, protože sebemenší náznak vysvětlení by byl svou pronikavostí smrtelný.
(Povídky, sv. 3, s. 109)
Novela „Sestry Vaneovy“ je tradičním příběhem nešťastné lásky a milenčiny sebevraždy: sestra zemřelé dívky se pokouší aranžovat zjevování jejího mstícího se stínu, pokus však zůstává jenom pošetilou hrou, skutečná je jen pozemská brutalita smrtelnosti a nespravedlivého osudu.
Jinde se naopak objevují momenty souznění mezi vzdálenými událostmi, předtucha nebo citové spojení s ději, o kterých nemohly mít postavy příběhu tušení: v krátké próze „Hrůza“ například ohlas vzdáleného umírání hrdinovy ženy (podobně v novele „Smích ve tmě“). V povídce „Lik“ se píše:
Blízkost moře, jehož přítomnost tušil za citrónovým hájkem, ho tísnila, jako by ten širý, lepkavě třpytný prostor, pevně potažený blánou měsíčního světla, byl spřízněn se stejně napjatou cévou jeho bubnujícího srdce a byl stejně trýznivě obnažený, jako by ho nic neoddělovalo od nebe, od šoupání lidských nohou a nesnesitelné tíhy hudby vyhrávající v nedalekém baru.“
(Povídky, sv. 3, s. 43)
„Srostitost světa“ sugerují u Nabokova i častá „pr?b??n? p?irovn?n?? (v?citovan?m ?ryvku srdce-mo?e), kdy srovn?vanůběžná přirovnání“ (v citovaném úryvku srdce-moře), kdy srovnávané jevy jsou vzájemně prolnuty, přičemž se přenášené vlastnosti (blána, céva) objeví dříve než sám srovnávaný pojem. Stejně působí i Nabokovova věta, dlouhá, plná dodatečných podrobností, vystřelující svůj smysl až v samém závěru: odtud napětí vznikající jakoby z úsilí zahrnout vše do jediného pohledu, říct všechno v jediném dechu. (Dodejme, že Nabokov se necítil v Německu doma, ale je to typicky německá stavba věty.)
Pochyby
Hrdina jedné z nejkrásnějších Nabokovových povídek „Znaky a symboly“ vnímá celý svět jako živoucí organismus, který ho vědomě sleduje:
Mraky na nápadně bdělé obloze vysílají jeden druhému nezřetelnými signály neuvěřitelně detailní informace ohledně jeho osoby. Temně gestikulující stromy probírají za soumraku prstovou abecedou jeho nejniternější myšlenky. Oblázky, skvrny a mihotání slunečního světla představují zlověstné zprávy, které je třeba zachytit. Všechno je šifrované a tématem všeho je on sám.
(Povídky, sv. 3, s. 227)
Celý svět je prolnut smysluplnou aktivitou — hrdina, který tento utajený děj vnímá, je však šílený. Rodiče, kteří ho jedou navštívit do nemocnice, se na cestě setkávají s neobvyklými jevy, umírajícím ptáčetem v kaluži, dívkou plačící na rameni ženy, která se podobá jejich dávné známé. Jsou to znamení, anebo jen nic neříkající náhody? V závěru povídky třikrát zazvoní v bytě rodičů telefon: dvakrát je to úporný omyl, povídka končí větou o třetím zazvonění, aniž by se čtenář dověděl, zda je to zase omyl, nebo zlověstná zpráva o synově smrti. Otázka po smyslu světa zůstává nezodpovězena.
Nabokov naznačuje, že jenom umění může vytvářet zdání takovéto smysluplnosti. Tvorba se podobá vzpomínce, vzdálí předměty z bezprostřední blízkosti a obdaří je poezií a významem. V próze „Průvodce po Berlínu“ si Nabokov představuje budoucího spisovatele, který zatouží vylíčit dvacátá-třicátá léta dvacátého století, a proto zajde do technického muzea, ve kterém vyhledá běžné předměty oněch let:
Potom půjde domů a sestaví si někdejší obraz berlínských ulic. Tehdy bude mít všechno, každá maličkost, svou cenu a svůj smysl… Myslím, že v tom tkví smysl literární tvorby: zobrazovat obyčejné věci tak, jak se budou odrážet v laskavých zrcadlech budoucích časů; nacházet ve věcech kolem sebe sladkou něhu, kterou rozpoznají a ocení pouze naši potomci v těch vzdálených časech, kdy se každá maličkost našeho obyčejného každodenního života stane sama o sobě krásnou a slavnostní… (Povídky, sv. 1, s. 227–228)
Nabokov si však není jist, zda je to regulérní postup. Na jiném místě říká jiná z jeho postav, rovněž spisovatel: „…pozměňujeme témata života…, aby zapadla do našeho úsilí o jakousi smluvenou harmonii, jakousi uměleckou sevřenost… Myslíme si, že umělecký výkon života je příliš povrchní, příliš nevyrovnaný, že jeho genialita je příliš lajdácká. Abychom vyhověli svým čtenářům, vystříháváme z nespoutaných románů života úhledná vyprávění pro školáky.“ A dodává: „…život je mnohem talentovanější než my… S takovým bohem se měřit nemůžeme! Jeho díla jsou nepřeložitelná, nepopsatelná“ (Povídky, sv. 1, s. 260–261; překlad je poněkud upraven, V. S.). Tak tedy přece můžeme předpokládat, že skrytý řád snad existuje, jenom jej nejsme schopni rozeznat.
Co tedy zbývá? Člověk (spisovatel, čtenář) se může pohybovat jenom na hraně mezi projektem významuplné harmonie světa a mezi skepsí. I Nabokovův styl kolísá mezi nápadnými básnickými obrazy a ironií, takže nelze rozlišit, jsou-li míněny vážně, nebo jde-li o parodii. Kdyby čtenáři příliš důvěřovali harmonii, podlehli by kýči, ve kterém je všechno jasné (kýč Nabokov nenáviděl); kdyby na možnost harmonicky uspořádaného a smysluplného světa rezignovali, podlehli by krutosti (Nabokovem rovněž nenáviděné). Jen kolísání mezi oběma póly je věčné.
Nabokov je módní autor, ve světě, v Rusku i u nás. Existuje dvojí typ prozaiků, kteří vzbuzují pozornost. Jedni vyslovují to, co cítí v určité době všichni, jsou emblematickými představiteli „generace“ nebo „epochy“, jejich popularita uchvacuje všechny, ale když pomine chvíle, která je vyvolala v život, stávají se muzeální záležitostí. Jiní získali popularitu (většinou pomaleji), protože objevili novou stránku lidské existence a ptali se, co s ní učinit. Věřím, že k nim patří ve svých nejvyšších polohách i Nabokov. Jeho přínosem je představa o věčné hře touhy po sladěném a smysluplném světě a zároveň skepse k jakékoli naději. V této hře tkví snad cosi jako lidský úděl.
Oceňme v publikaci nově zredigované překlady, jejichž autoři hledají přístup k Nabokovově nesnadné větě. Věta v básnickém díle musí však nejen vystihovat významy, které do ní spisovatel vložil, musí také „znít“: zde mělo hledání ještě pokračovat. Uznání zaslouží i věcný doslov znalkyně Nabokovova díla Kamily Chlupáčové.
Vladimir Nabokov: Povídky 1938–1952, Paseka, Praha — Litomyšl 2006
