Otec ruské perestrojky Michail Gorbačov krátce po svém nástupu do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS přišel se dvěma pojmy, vyjadřujícími v té době nesmírně důležité fenomény — jeden z těchto pojmů zněl „uskorenije“ a druhý „glasnosť“.
Jejich význam je i člověku neznalému ruského jazyka zřejmě celkem jasný: uskorenije je česky urychlení — a Michail Sergejevič by býval rád urychlil zejména společenské, ekonomické, ale i čistě politické procesy, a to tak, aby se tehdejší Sovětský svaz nějakým zázrakem alespoň přiblížil úrovni nejvyspělejší části Evropy. Byl to bláhový sen, protože Gorbačov zároveň předpokládal, že dokáže ve své zemi udržet socialismus. Nakonec ovšem při životě neudržel ani Sovětský svaz, ani socialismus — tohle vše vzalo za své na konci roku 1991.
Jiné to bylo s přece jen poněkud méně jasnou glasností, i když tady společný slovanský základ ledacos napoví — můj bratr Milan, jinak špičkový simultánní tlumočník, to v druhé polovině osmdesátých let překládal poněkud komplikovaným, zato však naprosto srozumitelným souslovím „veřejná informovanost“. Jakmile česká společnost pochopila, oč tu jde, vrátili jsme se k mnohem sevřenějšímu „glasnosť“, ke slovu, jehož užíváme dodnes. Také v postsovětském Rusku vydržel tento pojem mnohem déle a zejména v bědných devadesátých letech se o něm mluvilo jako o jediné vymoženosti, která Rusům z perestrojky zůstala. Život byl v té době děsný, ale stále fungující glasnosť přinejmenším dovolovala problémy rozvrácené společnosti pojmenovávat a (většinou marně) pro ně hledat řešení. Mimochodem — už koncem osmdesátých let minulého století se velmi frekventovaným stal další pojem, „černucha“, pojící se, zase celkem přirozeně, s českým „očerňováním“. Za perestrojky se na bázi tohoto fenoménu zrodil proud velmi kritické, většinou tvrdě antisovětské kinematografie a literatury. Byla to jasná a naprosto přirozená reakce na tři čtvrtě století sovětské praxe, která černé označovala za bílé a naopak. Když to někdo náhodou neuměl, pomohla mu všudypřítomná cenzura… Jenže černucha, která sovětskou cenzuru živelně vystřídala, měla naopak za to, že když je něco černé, je to třeba upřímně přiznat…
Léta devadesátá ale pominula, přesně na přelomu století a tisíciletí přišel k moci Vladimir Putin a postupně skoncoval jak se široce uplatňovanou glasností, tak i s černuchou. Tedy — ne že by v Putinově epoše bylo zcela nemožné poukazovat na zlořády ve společnosti, a to často i metodami velmi drastickými, ale podobné projevy někdejší glasnosti se postupně musely přestěhovat na stále omezenější prostor několika trpěných opozičních listů, jako je kupříkladu Novaja gazeta (kde pracovala Anna Politkovská, jejíž novinářskou odvahu ukončila dodnes neobjasněná vražda), a o něco později samozřejmě na internet. Celostátní rozhlasové a televizní kanály jsou ovšem už léta plně pod kontrolou státu a jejich formálně profesionální zpravodajství vypadá tak, že v mnoha ohledech připomíná československou normalizační televizi z let sedmdesátých a osmdesátých.
Vladimir Putin si totiž hned na počátku svého panování uvědomil, že právě plně kontrolovaná ústřední elektronická média jsou nejdůležitějším prvkem intelektuálního opanování především prostších a prostých lidí. Což dnes už funguje skoro stoprocentně — jak ostatně dokazuje masové ruské vnímání anexe Krymu a ruského angažmá na východní Ukrajině.
Příkladů postupného sešněrovávání ústředních elektronických médií v Rusku bychom mohli uvést bezpočet, ale pro ilustraci postačí příklad faktické likvidace politické autonomnosti soukromé nezávislé televize NTV (která onu nezávislost měla i v názvu; ta tam sice formálně zůstala dodnes, ale jen v podobě zkratky, již raději nikdo nerozšifrovává). Putin nejdřív nechal zrušit populární pořad Kukly (doslova Panenky, ale v zásadě obdoba nováckých Gumáků), v němž se objevovala i jeho animovaná karikatura — a Vladimir Vladimirovič si jako každý správný autokrat na nějaké legrácky nepotrpí. V roce 2003 pak došlo k totální proměně managementu i novinářského kádru… a NTV se zařadila po bok podobně tehdy už normalizovaných státních televizních kanálů.
I dnešní ruské zákonodárství cenzuru definuje jako „snahu vysokých státních úředníků, ústředních státních orgánů a dalších podobných subjektů dosáhnout toho, aby mediální managementy předem projednávaly zprávy a materiály určené ke zveřejnění a aby státní orgány a jejich představitelé mohli podobné pokusy svým zásahem znemožnit“. Podobné jednání je ovšem v souladu s článkem 29 současné ruské ústavy (takzvané jelcinské z roku 1993) jasně zakázáno. Praxe je ovšem jiná a dnešní šéfy ruských rádií a televizí (tištěná média, jak již bylo řečeno, mají jakožto méně masová poněkud více prostoru) nikdo ani nemusí učit, co mohou a co ne — to mají už dávno naučené…
• • •
Zkusme si teď podobné proměny demonstrovat na dvou literárních ukázkách — jedna je stará dvacet let, druhá pak pochází z románu, který v Rusku vyšel docela nedávno. První fragment jsme vyjmuli z díla slavného literárního disidenta Viktora Jerofejeva, v brežněvských dobách jednoho z organizátorů nezávislého literárního almanachu Metropol a dnes soustavného kritika současného režimu, který ovšem publikuje většinou v zahraničí. Román (který by měl zanedlouho vyjít česky) se jmenuje Encyklopedie ruské duše a mohl by nést podtitul „vše nejhorší, co se můžete dovědět o Rusech, najdete tady“. Vyšel v roce 1997 a v oněch jelcinských, ve srovnání s dneškem vskutku hyperliberálních časech, se setkal s velkým ohlasem; Jerofejev pak dokonce několik let provozoval pořady stejného jména v rozhlase i v televizi. Protože jde o román opravdu psaný formou encyklopedie, citujme z hesla Nepřítel lidu:
Jsem nepřítel lidu. Není to pocit zrovna příjemný, a pyšnit se není čím. Vnitřním obsahem opovržení asi nebude nadutost, ale beznaděj. Když jsem o tom tak přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že k něčemu takovému vlastně nemám ani čistě informační důvod. Rusové ani včera, ani minulý týden neudělali nic mimořádného. Nevypluli na Auroře doprostřed řeky (přestože s nimi čerti šili), a nemluvňátka taky nemordovali (přestože klidně mohli). Žili jako doposud, pili pivo, jenže já se nemohl smířit už ani s tímhle.
Což rozhodně neznamenalo, že bych zaplanul neláskou ke konkrétním lidem: třeba k rezervovanému strejdovi Serjožovi z Pitěru, jehož jsem už dávno neviděl a obávám se, že bych ho nepoznal; nebo k Zoje Jefimovně, které se celý život líbily Majakovského verše; nebo k mým sestřenkám Strelce a Bělce, které žily každá v jiném městě a pořídily si děti, jež jsem v životě nespatřil; ani k obrovité zchudlé účetní tetě Slavě, která mi tu a tam zavolá a prokouřeným hlasem mě prosí, abych ji nechal pohřbít na svůj účet. Takový Tolstoj pro mě dál zůstává autorem Vojny a míru. Pilíře Ruska v každém případě zpočátku dál stály na svých místech.
Zásadní proměnou prošlo jen jedno osobní zájmeno, zoufale omleté slůvko „my“ — jenže právě „my“, to je takový Nikolaj II. ruského slovníku. Rozhodně by nebylo správné si myslet, že naše „my“ je složenina z nějakých plnovýznamových „já“. Ruské „já“ jako základní stavební prvek není životaschopné a vyskytuje se výhradně ve velkorodinné molekule. Z čehož plyne, že idea slova „my“ se neformuje z jednotlivých „já“, naopak — „my“ je manifestační a mluvotvorné. „My“ pak jako drobné brambůrky plodí zmetkovitá „já“. Všechny síly ruského pravopisu jsou na straně „my“, a i když budeme do dalšího rozvoje „já“ vkládat sebevíc literární trýzně, nevyplatí se to, protože tu není dostatečná gramatická výbava. Stačí pro příklad poukázat na podvědomé Platonovovo uvažování v intencích „my“ a vzdorné Nabokovovo v intencích „já“ — a hned vidíme, jak různá jsou to východiska. Na „my“ můžeme štěkat jako Zamjatin, můžeme se mu pochichtávat jako Oleša, a přece mu zůstane ta jeho samoděržavná vlastnost, vyjádřitelná slovem „národ“.
Národ patří k nejpřesnějším výrazům ruštiny. To slovo totiž vyjadřuje dvojí přenos odpovědnosti: z „já“ na „my“ a z „my“ na rod a osobu: vztah „my—oni“ je vztah mezi vnějším a vnitřním, což nás odsuzuje, abychom se věčně pídili nikoli po sebepoznání, ale po sebeospravedlnění. Slovo „národ“ je samo v sobě zabetonováno na staletí.
Přes rozdíly mezi stavy, generacemi, pohlavími a zeměpisnými oblastmi jsou Rusové svazek potomků těch, jež věčně řezali důtkami a karabáčem. Rusové jsou dětmi útrap. Tam, kde život individuality vzkvétá na úkor společnosti, je výraz „národ“ jen metafora či nemusí existovat vůbec. V takové zemi vyjadřuje nepravou podstatu.
Zpočátku mě to mátlo a cítil jsem se velmi provinile. Myslím před národem. Jenže Rusové si spletli svobodnou vůli se svévolí a proměnili se tak ve sněhovou kouli, která se valí a kulí dolů ze svahu, není s to se zastavit a vyvrhuje ze sebe kletby, hesla, hymny, častušky, vzdechy a veškerý další národní patos. Když jsem se probudil, představil jsem si lid jako bramboračku, v níž kvasí společný duch. Muklové, intelektuálové, fatalistické apely — to vše se vyrovnalo na souborný průměr.
Vypnul jsem televizi. Svému mužstvu jsem přestal fandit.
Druhá ukázka pochází z románu Děti srpna současného mladého autora Sergeje Lebeděva, prozaika, od nějž si i český čtenář mohl přečíst prvotinu Hranice zapomnění. Hlavním hrdinou tohoto románu je vypravěčův nevlastní dědeček, jak se postupně ukáže, bývalý lágrový velitel, o jehož minulosti ani nejbližší okolí nic neví. Hlavním patosem celé dosavadní Lebeděvovy tvorby (napsal zatím tři romány) je ale snaha rozšifrovat celou sovětskou minulost, která hlavně péčí současného ruského politického vedení byla vědomě odsouzena k onomu zapomnění — aby tu minulost čněla jen jako velmocenský monument, nikoli jako dějiny říše zla a hrůz… Podobně si Lebeděv počíná i v románu Děti srpna, v němž se ovšem protagonistkou příběhu stává opravdová cenzorka, vypravěčova babička Táňa, která snahou vše přepsat či alespoň utajit vzbudí podezření vlastního vnuka, že tady přece něco není v pořádku.
Dítě do uvědomovaného života vstupuje s přesvědčením, že dospělí žijí v jistém smyslu opravdu poctivě; jistě, jemu jakožto dítěti ledacos neřeknou, protože „na to seš eště malej“, a nořit se do tajemství dospělých je jedna z nejpoutavějších činností dětství; jak má ale připadnout na to, že je mnoho věcí ze sféry probíraného zcela vyloučených, že je tu jazyk, v němž se mlčí?
Protože dítě si ještě neuvědomuje hierarchii důležitosti, dokáže jen zaznamenat různé podivnosti, náhlé zámlky v řeči, dokáže vycítit signály náhlého odcizení blízkých lidí, kteří jako by se stávali přísnými strážci čehosi neznámého. V letech třicátých a čtyřicátých mlčeli s roubíky v ústech, ale počátkem osmdesátých let roubík zmizel a zbyl tu jen zvyk nosit ho v ústech, který do lidské osobnosti doslova vrostl; takhle se z mlčení stala mlčenlivost, z jevu se stává vlastnost a člověk tuto domnělou vlastnost už nikdy nedokáže propojit se skutečnými příčinami jejího vzniku, jež jednoduše nezná.
Babička Táňa byla takříkajíc adeptem víry v mlčení. V jiných lidech jste dokázali odhalit alespoň sedlinu neproneseného, tíhu nevyřčeného, spočívající v duši; slova se tu a tam drala na povrch třeba ve společnosti kolem stolu — nesrozumitelná a snad i bojící se sebe samých. To babička Táňa, podobna mnichu, který dosáhl nejvyššího stupně řeholnické usebranosti, ten pohyb slov ve vlastním nitru potlačila; její mlčenlivost byla hlubinná.
[…] Byla redaktorkou Politizdatu, stranického nakladatelství politické literatury. A i když její práce nebyla přímo ideologická, ale ryze technická, rodiče měli za to, že babička byla vycvičena (což tak zřejmě alespoň zčásti bylo) k tuhé disciplíně, jež ve všech provozech, kancelářích i chodbách Politizdatu panovala: vždyť tady se vlastně vyráběla oficiální minulost — zvlášť k tomuto účelu sepsaná, vyretušovaná a poté schválená.
• • •
Malá douška závěrem: sovětská a po údobí perestrojkovém a poperestrojkovém opět putinovská snaha škrtat, falšovat, přepisovat a zamlčovat přešla hlavně v posledním roce do další fáze, kdy propaganda autoritářského ruského státu v rámci takzvané hybridní války užívá postupu značně jiného, než je čistá cenzura — utajování skutečného stavu věcí (které tu samozřejmě taky má dál své místo) doplňuje vytvářením několika paralelních falešných realit, jimiž podstatu věcí pro ty méně informované dokonale zamlžuje a rozmazává…
• • •
Kde jsi, dávná a svrchovaně poctivá Gorbačovova glasnosti?
Autor je novinář a překladatel.
