Možnosti spolupráce na tématu literární cenzury jsme s Tomášem Glancem probírali s přestávkami několik měsíců. Nakonec vznikl rozhovor, který v sobě odráží jak reakce na aktuální události, tak znalosti z mnohaletého studia ruské literatury i osobní zkušenosti ze života v Moskvě i v Berlíně.
Evropu obchází strašidlo politické korektnosti. Některé jevy, situace a politická stanoviska se zdají být dnes tabuizovány, společenské klima je tlačeno do stavu jakéhosi kvaziosvícenského optimismu. Jsou v současnosti některé jevy tabuizovány? Existuje, obdobně jako pozitivní diskriminace, něco jako „pozitivní“ cenzura? Liší se v tomto ohledu ruská situace například od německé?
Mělo by se pečlivě rozlišovat mezi určitými trendy, módami a pojmovými, rétorickými klišé či názorovými stereotypy na jedné straně — a cenzurou ve smyslu konkrétních zásahů a zákazů na straně druhé. Vnitřní, nepřímá nebo pozitivní cenzura jako analogie pozitivní diskriminace jsou metafory a jistě řada autorů dnes bije na poplach například v souvislosti s evropskými nebo americkými ideologiemi multikulturní a transnacionální společnosti, která tabuizuje různé typy konfrontace a nesnášenlivosti a diktuje respekt podle jedné sady pravidel. To je podnět pro důležité uvažování o stinných stránkách jakékoli „správnosti“ a v tomto ohledu bych řekl, že není třeba mít obavy, že by se rubu každého takového líce věnovalo málo pozornosti. Evropské myšlení, máme-li užívat tohoto poněkud nabubřelého zobecnění, má v sobě zakódované generování pochybností o vlastních poměrech a hodnotách a v tom je jeho naděje a síla, jak uznal v posledním rozhovoru před svou smrtí i tak skeptický komentátor evropského logocentrismu a každého modelování nesporné identity, jakým byl Jacques Derrida. Vlivní a módní současní teoretici jako Agamben, Žižek nebo Badiou se při všech svých odlišnostech všichni věnují právě těmto pochybnostem. Nezapomínejme ale, že tato cenzura je obraznou strategií, je nebezpečná, vede k exkomunikaci, za kterou stojí autor, je formou autocenzury.
Současnou cenzuru v Rusku je třeba studovat nejen jako eliminaci nebo vnucování určitých témat a postojů, ale také jako konkrétní výkon popírání svobody slova a jeho šíření v souvislosti s určitými jevy, které ruské úřady, respektive někteří jejich úředníci či konkrétní skupiny považují za nežádoucí a zcela bezprostředně je proto likvidují. Například Roskomnadzor, federální služba zajišťující dohled v oblasti informačních technologií a masových komunikací, vytváří, zatím v Orenburské oblasti, seznamy zakázaných knih pro ruské knihovny. Jeden z aspektů, podle něhož jsou knihy vyřazovány, je psychedelická tematika, která se interpretuje jako propagace šíření omamných látek. To je z hlediska evropských kulturních hodnot, jakkoli je takový pojem vágní, postup zcela nevídaný. Teprve se uvidí, jak daleko dojde jeho realizace. Čistka má postihnout třeba i klasické, učebnicové texty autorů beat generation, terčem se stal legendární Timothy Leary, ale i autor lyrického příběhu z ruského prostředí pařížské emigrace M. Agejev, jehož slavný román, známý i v českém překladu a připisovaný kdysi mylně Vladimiru Nabokovovi, se jmenuje Román s kokainem.
Právě v oblasti učebních osnov se za poslední léta také objevila řada iniciativ na jejich ochranu před nežádoucími vlivy, iniciativ požadujících dostatečně vlastenecké výklady dějin, zeměpisu i literatury. Těžko v těchto případech mluvit o cenzuře, jde spíš o ideologickou manipulaci kulturního kánonu. Vrátíme-li se na počátek vaší otázky, jak se ruská situace liší třeba od německé, je třeba říct, že každý kánon je vždy ideologicky manipulovaný, rozdíl spočívá v intencích a míře. Po této stránce se ruské školní normy a jejich uplatňování nejednou ocitají v polohách, které se v historiografii označují takovými pojmy, jako je propaganda, nebo dokonce falšování dějin. A jejich cílem je spíš Rusko vydělit, než zapojit do širších souvislostí.
Zmínil jste souvislost cenzury a propagandy, aktualizovanou v poslední době ve spojitosti s hybridní válkou na Ukrajině. Jakými prostředky se uplatňuje v epoše těžko omezitelných digitálních kanálů, které neznají hranice?
V Rusku existuje nepřímá cenzura jiného druhu, než jakou vytváří pomyslná diktatura politické korektnosti v USA nebo v Evropě. Je to cenzura, která se provádí prostřednictvím obvinění z různých administrativních prohřešků, které jsou z vnějšího hlediska naprosto neprůhledné. Pod touto rouškou byla postupně zlikvidována všechna vlivnější média, která formulovala vážnější kritická stanoviska vůči linii prezidentské administrativy, vlády a dumy — ty v Rusku představují nikoli různá centra moci, ale jen různé filiáky jakési jednotné ideové fronty. Na rozdíl od dřívějšího monolitního přístupu dnes k projektu ovládání veřejného prostoru patří i ventily. Třeba Novaja gazeta, noviny, které spoluvlastní Michail Gorbačov a kde pracovala Anna Politkovská, zavražděná za dodnes nevysvětlených okolností. Tyto noviny jsou velmi kritické, ale to patří k roli, kterou mají hrát, tato funkce je pro ně připravena scénářem, který nikde není explicitně sepsaný, známe jej jen podle jeho projevů.
Do této sféry ventilů patří v podstatě celá kultura. Proto si sotva některý ruský básník nebo prozaik může stěžovat, že by jeho texty někdo podroboval cenzuře. Tento archaický typ cenzury je minulostí, dnes by nebyl efektivní, texty nelze zastavit, a pokud jde o beletristická díla vysoké úrovně, je dnes jejich dosah tak minimální, že by pro moderní autoritativní režim bylo nesmyslné a zesměšňující zabývat se jejich detaily. Rusko dokonce ze svého státního rozpočtu podporuje výstavy, festivaly a instituce, prezentující stanoviska, z nichž mnohá by zároveň mohla být a čas od času jsou předmětem trestního stíhání. Je to velmi produktivní strategie, protože redukuje nevoli a vytváří axiologický zmatek, komplikující a téměř znemožňující zaujímat jednoznačná stanoviska.
Zároveň se v jednotlivých případech snadno mohou provádět výstražné zásahy. Třeba v Barnaulu na západní Sibiři se soudní cestou likvidují internetové stránky, které pro svou komunikaci používají lidé z takzvaných LGBT či LGBTIQ (tzn. Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Intersex and Questioning) komunit. To je zvláštní typ cenzury, která proniká až do osobního počítače, až do ložnice. V zájmu ochrany dětí a rodiny je pak možná státem řízená diskriminace některých jeho vlastních občanů.
Vyskytuje se v soudobém Rusku cenzura mimo politický rámec, tedy v literatuře nebo jiných uměleckých oblastech? Probíhá v této oblasti návrat sovětských poměrů?
Ačkoli cenzura vyvolává asociace monolitního sledování, kontroly a z jednoho centra šířeného vyloučení určitých textů, obsahů a stanovisek z veřejné komunikace, nebyla ani v tak centralizovaném státě s tak rozvinutými perzekučními mechanismy, jakým byl SSSR, nikdy aplikována jednotně nebo soustavně. A to platí tím spíš o unifikujícím výkonu kulturně-politické moci v Rusku jednadvacátého století. Cenzurní zásahy nejsou nijak unifikovány a často se ani neví, kdo za nimi stojí a podle jakého principu se vydávají. Tak se může stát, že některé obrazy určené na mezinárodní výstavy nesmí najednou překročit hranice Ruska, jindy se zakáže divadelní představení, jako se to před časem stalo s operou Richarda Wagnera Tannhäuser v novosibirském divadle. Objednavatelem popotahování režiséra i šéfa divadla byla ruská pravoslavná církev, někdo z jejích představitelů v inscenaci objevil nepřípustné rouhání.
Za cenzuru ale nelze považovat cílený vandalismus pravoslavných extremistů, k němuž došlo na několika výstavách, po kterých byli jejich pořadatelé navíc absurdně souzeni za urážení citů věřících. Cenzurní zásahy a lidové pogromy provázené zaujatými soudy se mohou vzájemně doplňovat nebo i podporovat, ale nejsou identické.
Můžete jako odborník na ruskou literaturu a jako člověk s bohatou zkušeností s německou literaturou obecně srovnat podobu literární cenzury v těchto dvou evropských literárních velmocech, velmoci takzvané západní a východní Evropy?
Východní Evropu bychom z hlediska cenzury těžko převáděli na společného jmenovatele, v Rusku se za poslední léta vytvořila specifická situace, odlišná od jiných postkomunistických zemí, ačkoli poměry v mnoha východoevropských zemích vůbec neznám. Ale asi nikde jinde ve východní Evropě neexistuje tak zřejmá snaha vybudovat vlastní civilizační prostor, odmítající mnohé normy a hlavně vliv mezinárodního společenství, jako je tomu v Rusku. Vždyť organizace sledující například právě dodržování svobod v různých oblastech jsou tam dnes označovány za „zahraniční agenty“ a úřady s nimi nakládají s podezřením a často jako s nepřáteli, jejich pracovníci nedostávají víza, pobočky renomovaných mezinárodních organizací jsou podrobovány šikaně, jejímž cílem je vyštvat je z Ruska, nebo jejich činnost v podstatě znemožnit — a v mnoha případech se to již podařilo.
V západní Evropě diskuse o cenzuře a jejích současných podobách probíhá podle mé zkušenosti v naprosto jiném rámci — jako politická a teoretická kritika převládajících hodnot, jako pokračování diskuse o orientalismu, kolonialismu a postkolonialismu, kapitalismu, imperialismu, marxismu, biopolitice a tak dále. Lze sice sledovat nové roviny této diskuse, které inspiroval internet, globalizace a vypjatá ideologie ochrany osobních daty a debat o intelektuálním vlastnictví, ale zdá se mi, že hlavní motivy těchto rozprav se kontinuálně rozvíjejí už od sedmdesátých let a jsou při vší jejich naléhavosti vedeny v úplně jiném systému souřadnic a hlavně v jiné realitě, než je tomu v Rusku. Slyším-li srovnání, která nám tvrdí, že západoevropské poměry nejsou o tolik lepší než třeba ruské a jen se lépe maskují tolerantní rétorikou a mediálními manipulacemi, rád bych jejich autory vyzval, aby zkusili v obou systémech delší dobu žít a vést svou odvážně kontroverzní kampaň — a teprve potom srovnávali.
Rusko se v nedávných letech v různých oblastech profilovalo konfrontačně vůči Evropě a USA. Předpokládáte, že ruská cenzura v oblasti umění začne postupně fungovat podobně jako třeba v Íránu nebo v Saúdské Arábii?
Jakkoli jsou jednotlivé případy zásahů alarmující, bylo by zcela zavádějící domnívat se, že se v dnešním Rusku nedá vydat, vystavit nebo promítnout nic, co by nebylo konformní s pozicí držitelů politické moci. Tak tomu v žádném případě není. Intervence jsou ojedinělé. To ale není důvod je bagatelizovat. Účinek takových perzekucí je totiž kolosální. Každý tvůrce, producent, pořadatel a koneckonců i příjemce uměleckých děl dnes ví, že s cenzurou může být konfrontován, respektive že mu jeho počínání může způsobit těžko předvídatelné nepříjemnosti. To jistě jako základní předpoklad platí i v jakékoli evropské zemi, ale míra a především práva či bezmoc jedince vůči perzekučním mechanismům jsou zcela odlišné.
V souvislosti s literaturou ruskou a německou se nabízí především srovnání cenzury politické, související s tragickou kapitolou dějin období nacismu v Německu a stalinismu v Rusku. Jaké lze v těchto dvou podobách cenzury najít rozdíly a jaké podobnosti?
O srovnání obou systémů byly napsány obsáhlé monografie, které bych se nerad pokoušel shrnout nějakými neobratně banálními formulacemi. Uvedu snad jen jeden rozdíl, který je očividný a činí oba kontexty přece jen nesrovnatelnými, přes všechny jejich zjevné analogie a paralely. Německá Reichskulturkammer a její pobočky pro literaturu (Reichsschrifttumskammer), hudbu (Reichsmusikkammer), film (Reichsfilmkammer) a mnohé další jsou dnes předmětem studia historiků a nacistická kulturní politika se studuje a interpretuje do nejjemnějších detailů, je to ale epizoda, která trvala méně než půldruhé dekády a k dnešnímu dni už sedmdesát let trvá její kritické zpracování. V Rusku poměry definované diktaturou cenzury, jakkoli byly její projevy proměnlivé, určily sociální dimenzi literární tvorby několika generací spisovatelů. Spousta autorů, z nichž někteří jsou dnes považováni za naprosto klíčové pro novější kulturní dějiny, do perestrojky nikdy nic nezveřejňovala jinak než v samizdatu nebo v zahraničí. A sovětské poměry v této oblasti se sice postupně také s precizní důkladností popisují, ale naprosto chybí to výchozí jednoznačné odmítnutí devastujících praktik sovětské kulturní politiky.
Sedmdesáté výročí konce druhé světové války znamenalo rovněž uvolnění autorských práv na Mein Kampf a Goebbelsovy deníky. Jak tuto skutečnost vnímala německá literární scéna?
V Německu se Goebbelsovy deníky, tento šílený kolos čítající více než padesát tisíc stran textu, vydávají v různých fragmentech a edicích už od roku 1948 a provází je řada diskusí, v kterých rok 2015, alespoň nakolik mohu soudit, neznamenal žádný výraznější předěl. Pro odborné zacházení bylo jistě zásadní téměř úplné vydání v devětadvaceti svazcích, zahájené počátkem devadesátých let a opírající se o zdroje, které byly až do konce studené války nedostupné, ale diskuse jsou spíš textologické a interpretační, nevím o tom, že by v nich cenzura hrála významnější roli. Stejně tak je tomu v případě vynikajícím způsobem komentovaného vydání Hitlerova Mein Kampfu. I po uplynutí vlastnictví autorských práv spolkovou zemí Bavorsko koncem letošního roku zůstane vydávání nekomentovaného díla zakázáno. Potud cenzura. Připravuje se nová publikace, v které je výkladová část podstatně obsáhlejší než sám text. Je to jistě bedlivě sledované téma, Mein Kampf je přece jenom výjimečný spis, ale že by z hlediska cenzury vyvolávalo zacházení s ním nějaké spory, o tom nevím.
Německou reflexi dějin vlastní totalitní cenzury si ale rozhodně nelze představovat jako nějakou nadčasovou idylu, nynější vysoký stupeň reflexe je výsledkem dlouhého a těžkého procesu. Polsko-německý historik Josef Wulf, vydavatel pětidílné kanonické práce Kultur im Dritten Reich, který sám přežil holocaust, byl zoufalý z nedostatku zájmu o jeho práci na tomto poli, jak víme ze závěti, kterou sepsal předtím, než v roce 1974 spáchal sebevraždu. Obdržel sice různá ocenění a jeho četné práce se vydávaly, ale měl dojem, že nemají žádný účinek. To se právě od druhé poloviny sedmdesátých let začalo výrazně měnit, ale ten fascinující, rozvážně sebekritický a analytický postoj k nacismu včetně jeho kulturně-politických projevů, který známe ze současnosti, kdy samotné centrum Berlína je plné památníků připomínajících nacistické zločiny, ten se v nynější verzi zformoval až zhruba třicet let po válce. Ačkoli i předtím samozřejmě německá reprezentace dokázala formulovat postoje, o kterých si politické elity postkomunistických zemí mohou nechat leda tak zdát, co se týče jejich myšlenkové a politicky mravní úrovně.
V Čechách jsme se ale právě dočkali epochální dvousvazkové encyklopedické práce o cenzuře od poloviny osmnáctého století až do roku 2014 a státní grantová agentura spolufinancuje dosud nejrozsáhlejší výzkum samizdatu. Tak se třeba i u nás blýská na časy!
Tomáš Glanc (nar. 1969 v Praze) je slavista, překladatel a literární kritik, v současnosti patří k nejvýznamnějším českým rusistům. V předchozích letech pracoval jako ředitel Českého centra v Moskvě a ředitel Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK. Působil rovněž na univerzitách v Brémách, Basileji, na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na univerzitě v Curychu. Je autorem knih Lexikon ruských avantgard 20. století a Souostroví Rusko / Ikony postsovětské kultury.
