Tuto drobnou kafkovskou literární hříčku vydal Roth v roce 1972. Po několika letech se k postavě profesora Davida Kepeshe vrátil ve větším románu Profesor touhy, kde zachytil jeho životní příběh před proměnou. Uvedený text tvoří vybrané ukázky z dosud nepublikovaného překladu.
Začalo to zvláštně. Ale mohlo to začít jinak, ať už to začalo jakkoli? Dá se samozřejmě tvrdit, že všechno pod sluncem začíná zvláštně a končí zvláštně a je to zvláštní: dokonalá růže je stejně „zvláštní“ jako nedokonalá, a stejně tak je zvláštní růže v sousedově zahradě obdařená běžným růžovým půvabem. Úhel pohledu, z něhož se všechno jeví děsivé a tajemné, mi není neznámý. Zamyslete se nad věčností nebo třeba — pokud na to máte — nad zapomněním, a všechno je rázem podivuhodné. Přesto bych vám rád s veškerou pokorou předložil k úvaze názor, že některé věci jsou podivuhodnější než jiné, a jednou takovou věcí jsem já.
Začalo to zvláštně — lehkým, sporadickým pálením v rozkroku. První týden jsem se v budově humanitních studií několikrát denně uchýlil na pánskou toaletu vedle své pracovny, abych si sundal kalhoty, ale ať jsem se zkoumal sebepozorněji, nic neobvyklého jsem neviděl. Váhavě a polovičatě jsem se rozhodl, že si toho nebudu všímat. Celý život jsem byl tak zaníceným hypochondrem, tak bděle jsem sledoval každou změnu v teplotě a systémové pravidelnosti svého těla, že ten racionálně uvažující muž, jímž rovněž jsem, už dávno nemohl brát vážně všechny varovné symptomy, jež jsem na sobě pozoroval. Bez ohledu na chmurné předtuchy skonu, ochrnutí či nesnesitelné bolesti, jež provázely každé nové píchnutí či horečku, jsem se v osmatřiceti vyznačoval vitalitou a chutí k jídlu, sto osmdesáti třemi centimetry výšky, vzpřímeným držením těla a štíhlou postavou, měl jsem dosud většinu vlasů a všechny zuby vlastní a neprodělal jsem žádnou závažnější chorobu. Třebaže bych bez zaváhání dokázal ono pálení v rozkroku identifikovat jako nervové onemocnění v gardu pásového oparu — či horší —, současně jsem si uvědomoval, že to nepochybně, jako vždy, nic není.
Mýlil jsem se. Něco to bylo. Uplynul další týden, než jsem ve slabinách dokázal rozpoznat zrůžovění pokožky, sotva rozeznatelné pod černým kudrnatým ochlupením; změna zabarvení byla však natolik nepatrná, že jsem si posléze zakázal se na ni dívat; je to pouze drobné podráždění a rozhodně to není nic, čím bych se měl znepokojovat. Za další týden — „inkubační doba“ tedy trvala jedenadvacet dní, abychom byli náležitě přesní — jsem se jednou večer ve sprše na sebe podíval a zjistil jsem, že během dlouhého hektického dne, kdy jsem učil, seděl na poradách, dopravil se autem na univerzitu a zase zpátky a povečeřel v restauraci, nabyla kůže kolem kořene penisu lehce zarudlého odstínu. Textilní barva ze spodků, usoudil jsem vzápětí. (To, že spodky, které jsem měl ten den na sobě a které mi leží u nohou, jsou světle modré, nehrálo v té panikou zachvácené nevěřícnosti žádnou roli.) Vypadal jsem potřísněný, jako kdybych si něco rozmačkal na podbřišku — bobuli nějakého ovoce —, šťáva mi stekla na penis a zbarvila místy jeho kořen.
Třikrát jsem si ve sprše namydlil a opláchl penis a ochlupení, pak jsem se od stehen k podbřišku pokryl silnou vrstvou mýdlové pěny, kterou jsem si šedesát vteřin pečlivě masíroval do pokožky. I poté, co jsem se opláchl — tentokrát skoro vařící vodou —, skvrna tam pořád zůstávala. Nebyla to vyrážka, strup, podlitina ani podrážděná kůže, ale hluboká změna pigmentu, již jsem si okamžitě spojil s rakovinou.
Odbíjela právě půlnoc, kdy v hororech běžně nastává čas proměn — a v New Yorku navíc doba, kdy člověk jen těžko sežene doktora. Přesto jsem neprodleně zavolal svému lékaři, doktoru Gordonovi, a i když jsem se snažil skrýt svoje zděšení, lehce rozpoznal strach v mém hlase a nabídl mi, že se oblékne a přijede přes celé město ke mně, aby mě prohlédl. Možná kdyby ten večer Claire zůstala u mě, místo aby u sebe doma připravovala zprávu komise pro tvorbu osnov, byl by mi můj děs dodal odvahy a byl bych pana doktora požádal, ať co nejdřív přijede. Je pochopitelně nepravděpodobné, že by se byl doktor Gordon na základě mých momentálních symptomů rozhodl převézt mě spěšně do nemocnice, a rovněž se podle toho, co nyní víme — nebo stále ještě nevíme —, nezdá možné, že by v nemocnici dokázali podniknout cokoli, aby následujícímu vývoji zabránili, nebo ho zastavili. Bolest a hrůzu příštích čtyř hodin, jež mi bylo souzeno prožít o samotě, by bylo možná zmírnilo morfium, ale nic nenaznačuje, že samotný průběh katastrofy by byl dokázal zvrátit jakýkoli lékařský zákrok s výjimkou eutanazie.
• • •
Teprve když jsem zavěsil a znovu jsem se ve světle silné lampy prohlédl, vybavil jsem si, že je tu — kromě pálení v rozkroku a zabarvení kořene penisu — ještě třetí symptom, o němž jsem se doktorovi zapomněl zmínit; až do té chvíle jsem ho totiž považoval spíš za projev zdraví než nemoci. Šlo o intenzitu citlivosti ve zmíněné oblasti, již jsem zakoušel, když jsem se během předešlých tří týdnů s Claire miloval. Dosud jsem si to vysvětloval jako příznak oživení své touhy po ní. Odkud se vzala a proč, tím jsem se nehodlal zabývat; s takovou radostí — a současně úlevou — jsem přivítal její návrat. Ten silný chtíč, jejž ve mně její tělesná krása vyvolávala během prvních dvou let našeho vztahu, se totiž už téměř rok postupně vytrácel. Ještě nedávno jsem se s ní miloval pouze dvakrát, možná třikrát měsíčně, ke všemu převážně na její popud.
Moje ochlazení — můj chlad — nás zneklidňovalo oba, ale protože ona i já jsme v životě zažili značné citové zvraty (ona jako dítě se svými rodiči, já jako dospělý se svou ženou), zdráhali jsme se učinit sebemenší krok k tomu, abychom náš svazek rozpustili. Přestože pro mladou, půvabnou a přitažlivou pětadvacetiletou ženu bylo zajisté deprimující, když se jí milenec noc co noc ani nedotkne, Claire nedávala najevo žádné podezření, frustraci, rozrušení či hněv, jež by dokonce i mně, který jsem byl zdrojem její sklíčenosti, připadaly za takových okolností oprávněné. Ano, Claire doplácí na svou vyrovnanou mysl — přes veškerou vášnivost při milování nemá příliš silnou potřebu se verbálně prosazovat —, ale dospěl jsem už v životě do stadia — totiž tou dobou, chci říct —, kdy mi pokojný přístav a jeho čiré poklidné vody vyhovovaly víc než zpěněné drama na širém moři. Přicházely pochopitelně chvíle — ve společnosti, nebo i jen doma u večeře —, kdy bych si byl přál, aby byla živější a spontánnější, ovšem její spolehlivá věcnost a střízlivost mi vyhovovaly natolik, že mi nedostatek temperamentu u mé partnerky nepřinášel žádné zklamání. „Temperamentu“ jsem si užil dost se svou bývalou manželkou, děkuji.
S Claire se život stal spořádaným a vyrovnaným — to jsem o svém životě mohl říct poprvé za víc než deset let. Vycházeli jsme spolu tak dobře a s tak nepatrným úsilím, měli jsme se vzájemně tak rádi, že mi připadalo téměř jako katastrofa (to jsem ještě neměl ani tušení, jak skutečná katastrofa vypadá), když mi zčistajasna začalo naše milování připadat nudné a přestalo mi přinášet potěšení. Byl to deprimující, matoucí vývoj, a ať jsem se sebevíc snažil, připadalo mi, že mu nedokážu zabránit. Nakonec už jsem ani nestál o to, abych se jí dotýkal, nebo aby se ona dotýkala mě. Už jsem se dokonce objednal u svého bývalého psychoanalytika, abych s ním probral tuto ztrátu sexuální žádosti, když vtom, opět zčistajasna, když tu náhle do mého milování s Claire vstoupila vášeň, jakou jsem s žádnou jinou dosud nepoznal.
„Vášeň“ možná není to správné slovo. Nemluvně v kolébce také nepociťuje vášeň, když se raduje, že ho někdo šibalsky lechtá pod bradičkou. Mluvím o rozkoši čistě dotykové — sex nebyl ani v hlavě, ani v srdci, ale slastně, až trýznivě v pokožce penisu, extatický sex, který jsem vnímal pouze kůží. Rozkoší jsem se najednou v posteli až zmítal, škrábal jsem nehty po prostěradle, bezmocně, až bezuzdně jsem se svíjel způsobem, jaký jsem si předtím spojoval spíše se ženami než s muži — a se ženami spíš imaginárními než skutečnými. V posledním týdnu inkubačního období už mi téměř tekly slzy z čirého mučivého pocitu slasti vyvolaného pouhým třením sliznic. Po ejakulaci jsem Claire vděčně olizoval ucho jako pes. Lízal jsem jí vlasy. Přistihl jsem se, že těžce oddychuju a lížu si vlastní rameno. Spasila mě! Náš společný život je zachráněn! Téměř rok jsem netečně uléhal po jejím boku, začínal jsem se obávat nejhoršího, pokud šlo o naši budoucnost, a teď jsem nějak — požehnané mysteriózní nějak! — našel cestu do říše čiré, primitivní erotické rozdychtěnosti, kde můžeme naše vzájemné pouto jedině posílit.
„Tak tomuhle říkají sexuální zhýralost?“ ptal jsem se své blažené přítelkyně, jejíž světlounká pleť nesla otisky mých zubů. „Něco takového jsem nikdy nepoznal.“ Ale ona se jen usmívala a zavírala oči, aby ještě nějakou chvíli plynula s proudem. Vlasy měla potem slepené do pramínků jako děvčátko, které si příliš dlouho hrálo venku na slunci. Rozkošná Claire, dárkyně slasti. Šťastlivec David. Nemohli jsme být blaženější.
Bohužel to, co se se mnou stalo, dosud nikdo nikdy nezažil: vymyká se to chápání, vymyká se to soucitu, vymyká se to komice. Jistě, existují lidé, kteří tvrdí, že jsou na pokraji konečného vědeckého vysvětlení; také existují lidé, kteří mě věrně navštěvují, projevují mi soucit, jenž zjevně nezná mezí; a pak tam venku ve světě existují další — proč by neměli? —, kteří se nedokážou ubránit smíchu. A já jsem s nimi občas zajedno, abyste věděli: rozumím jim, cítím s nimi, chápu, co jim na tom připadá jako žert. Ale nečiní mi to žádné potěšení. Kéž bych se tak dokázal smát déle než několik vteřin — kéž by můj smích nebyl tak krátký a trpký. Ale právě na další radostný smích se možná můžu těšit, pokud ve mně v tomto stavu dokážou lékaři udržovat život a pokud to já po nich i nadále budu chtít.
Jsem ňadro. Jev, který mi byl různě popsán jako „masivní příliv hormonů“, „endokrinopatická katastrofa“, a/nebo „hermafroditická exploze chromozomů“, se v mém těle odehrál mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní 18. února 1971 a proměnil mě v mléčnou žlázu bez spojitosti s jakoukoli lidskou podobou, mléčnou žlázu, jakou by člověk čekal buď ve snu, nebo na obrazu od Dalího. Říkají mi, že jsem nyní živočichem, jehož tvar by se dal obecně přirovnat k ragbyovému míči nebo vzducholodi; moje konzistence údajně připomíná mycí houbu, vážím sedmdesát kilo (původně jsem vážil sedmdesát tři) a na délku pořád ještě měřím sto osmdesát tři centimetry. Třebaže mi zůstal kardiovaskulární a centrální nervový systém, byť v poškozené a „nevyvážené“ podobě, vyměšovací systém, popisovaný jako „redukovaný a primitivní“, a dýchací systém, jenž mi ústí těsně nad pasem v čemsi, co připomíná pupík se záklopkou, základní architektura, v níž jsou tyto lidské charakteristiky neuspořádaně uloženy, má tvar prsu samice druhu Homo sapiens.
Většinu mé váhy tvoří tuková tkáň. Na jednom konci jsem zaoblený jako meloun; na opačné straně jsem zakončený válcovitou bradavkou, vyčnívající asi třináct centimetrů z mého „těla“ a na konci opatřenou sedmnácti otvůrky, z nichž každý má asi poloviční průměr ústí mužského močovodu. Prý jsou to vyústění mléčných kanálků. Pokud jsem to bez nákresů schopen pochopit — nemám totiž zrak —, kanálky se větví zpátky do laloků složených z buněk vylučujících mléko a to je pak kanálky vytlačováno na povrch běžné bradavky, když ji něco saje nebo ji někdo dojí strojem.
Moje tělo je hladké, „působí mladě“ a pořád ještě jsem zůstal „Indoevropanem“. Bradavku mám tmavě růžovou. To poslední je považováno za neobvyklé, protože jsem ve své předchozí inkarnaci byl výrazně černovlasý. Jak jsem řekl endokrinologovi, jenž mi tento postřeh sdělil, osobně mi to připadá méně „neobvyklé“ než jiné aspekty transformace, ovšem já tady nejsem jako endokrinolog, že. Ten vtípek byl zatrpklý, ale byl to konečně vtípek, a okolí si toho zajisté povšimlo a zaznamenalo to.
Bradavku mám tedy tmavě růžovou — skvrnu stejné barvy jsem objevil u kořene svého penisu tu noc, kdy se tohle všechno přihodilo. Protože mi otvory v bradavce slouží alespoň částečně jako ústa a zakrnělé uši — alespoň se mi zdá, že se jimi mohu dorozumívat a slabě slyšet, co se kolem mě děje —, předpokládal jsem zpočátku, že se v bradavku proměnila moje hlava. Lékaři však mají odlišnou hypotézu, alespoň pro tento měsíc. Jednak se můj hlas, i když slabý, zjevně ozývá ze záklopky někde u mého „pasu“, třebaže můj pocit vnitřního uspořádání funkcí si zarputile spojuje vyšší stupně vědomí s nejvyšším bodem těla. Doktoři totiž nyní tvrdí, že svraštělá, vrásčitá kůže bradavky — která je, to musím připustit, palčivě citlivá na dotek, víc než kterákoli část pokožky na obličeji včetně sliznice rtů — pochází ze žaludu mého penisu. Také zvrásnělý narůžovělý dvorec, který bradavku obklopuje a skrývá soustavu svalů, vznikl údajně z těla penisu při vulkanickém vpádu „mamogenické“ sekrece z hypofýzy. Z jednoho malého výčnělku na obvodu dvorce trčí dva tenké dlouhé nazrzlé chlupy.
„Určitě vypadají divně. Jak jsou dlouhé?“
„Přesně sedmnáct a půl centimetru.“
„Moje tykadla.“ Zatrpklost. Pak nedůvěra. „Můžete za jeden zatahat, prosím?“
„Pokud si to přejete, Davide, zlehka zatahám.“
Doktor Gordon nelhal. Někdo mi zatahal za chlup na těle. Byl to důvěrně známý pocit a já zatoužil umřít.
Poté, co proběhla ta změna — ta „změna!“ —, trvalo pochopitelně několik dnů, než jsem znovu nabyl vědomí, a další týden, než se mi odhodlali říct něco jiného, než že jsem „velmi nemocný“ a utrpěl jsem „endokrinní imbalanci“. Pokaždé když jsem se probudil a opětovně jsem zjistil, že nevidím, nemám čich, nemůžu přijímat potravu ani se pohybovat, naříkal jsem a vyl tak zoufale, že mě museli tlumit silnými sedativy.
• • •
To Claire vlastně navrhla, že si bude hrát s mojí bradavkou, pokud si to opravdu přeju.
Došlo k tomu při její čtvrté návštěvě během čtyř dnů. Poprvé jsem jí tehdy popsal, jak mě ráno omývá sestra. Měl jsem v plánu říct jí pouze toto a nic víc — alespoň prozatím.
Ovšem Claire se vzápětí zeptala:
„Chtěl bys, abych dělala to co ona?“
„Ty bys — to udělala?“
„Samozřejmě, pokud chceš.“
Samozřejmě. Tu její klidnou letoru nic nevyvede z míry!
„Chci!“ zvolal jsem. „Prosím!“
„Tak mi pověz, jak se ti to líbí,“ řekla. „Pověz mi, jak tě to těší nejvíc.“
„Je v pokoji ještě někdo?“
„Ne, ne — jenom ty a já.“
„A nepřenáší to televize, Claire?“
„Ale ne, lásko moje, ne, ovšemže ne.“
„Prosím tě, sevři ji a pořádně mi ji tři!“
O několik dnů později, když jsem s ní téměř hodinu vedl nesouvislý rozhovor o své ošetřovatelce, se Claire zeptala:
„Davide, můj nejdražší, co vlastně chceš? Chceš, abych ji vzala do pusy?“
„Ano! Ano!“
Jak mohla? Jak může? Proč to dělá? Udělal bych to já?
„Žádám po ní příliš mnoho,“ říkám svému psychoanalytikovi doktoru Klingerovi. „Je to nechutné. Musím to skončit. Chci, aby to dělala celou dobu, každou minutu, co je tady. Už si s ní ani nechci povídat. Nechci, aby mi četla — ani ji neposlouchám. Chci pouze, aby mi ji třela, cucala a lízala. Nedokážu se toho nabažit. Ztrácím glanc, když přestane. Křičím, ječím: ‚Nepřestávej! Ještě! Nepřestávej!‘ Ale když s tím nepřestanu, jenom ji tímhle znechutím, já vím. A pak nebudu mít nikoho. Pak budu mít jenom ráno tu ošetřovatelku — a nazdar. Přijde můj otec a bude mi vyprávět, kdo umřel a kdo se oženil. A přijdete vy a budete mi vykládat, jaký mám silný charakter a vůli žít. Ale nebudu mít žádnou ženskou! Už nikdy nebudu mít Claire, sex ani lásku!“
• • •
Někdy mezi první a druhou větší „krizí“, které jsem tady v nemocnici — pokud je to nemocnice — prozatím přežil, mě navštívil Arthur Schonbrunn, děkan Fakulty humanitních a přírodních věd na Stony Brook, kterého jsem znal ještě z Palo Alto, kde on vynikal mezi profesory jako mladý střihoun na Stanfordu v době, kdy já tam sepisoval doktorát. Právě Arthur mě jako vedoucí nově založené katedry srovnávací literatury před osmi lety přilákal ze Stanfordu k sobě na Stony Brook. Dnes je to téměř padesátiletý okouzlující gentleman se smyslem pro suchý humor a na akademika se chová a obléká nezvykle, až téměř znepokojivě uhlazeně. Právě Arthurova společenská obratnost, stejně jako moje dlouholetá známost s ním, nás (mě a doktora Klingera) vedla k tomu, že jsme ho vybrali jako nejvhodnější osobu, s níž bych mohl zahájit svůj opětovný návrat do společnosti po vítězství nad falickými touhami své bradavky. Také jsem chtěl s Arthurem probrat — když ne při první, pak při příští návštěvě — možný způsob, jakým bych mohl pokračovat ve své profesní afiliaci s univerzitou. Kdysi na Stanfordu jsem býval „lektorem“ v jeho obřím kurzu pro studenty druhého ročníku, kde vyučoval „Mistrovská díla západní literatury“. Začal jsem uvažovat, zda bych nemohl opět vykonávat nějakou podobnou sekundární funkci. Claire by mi mohla nahlas číst studentské práce a já bych jí diktoval poznámky a známky… Nebo je to úplně zoufalý nápad? Doktoru Klingerovi trvalo několik týdnů, než ve mně vybudil dostatečně silné přesvědčení, že za optání nic nedám
Nedostal jsem příležitost. Dokonce už ve chvíli, kdy jsem ho ujišťoval, tak trochu „se slzami v očích“ — nedokázal jsem si pomoci —, jak hluboce mě dojalo, že právě on je prvním z mých kolegů, kdo mě přišel navštívit, se mi zdálo, že slyším chichot.
„Arthure,“ zeptal jsem se, „jsme sami?“
„Ano,“ řekl. A pak se zcela zřetelně zahihňal! Byť zbaven zraku, pořád ještě jsem si dokázal svého školitele představit v jeho modrém saku s kašmírovou podšívkou, ušitém v Londýně u Kilgora a Frenche, v jeho měkkých flanelových kalhotách a naleštěných botkách od Gucciho, diplomatického pana děkana s tím impozantním hárem pepř a sůl — a on se tady hihňá! A to jsem mu ani nestačil navrhnout, že bych mohl pro katedru pracovat jako lektor. On se tu hihňal, ne proto, že bych mu navrhl něco neskutečně absurdního, ale protože na vlastní oči viděl, že je to pravda, že jsem se skutečně proměnil v ženský prs. Můj obdivovaný pedagog z postgraduálu, můj univerzitní šéf, nejuhlazenější profesor, jakého jsem kdy poznal, podlehl, podle toho, co jsem mohl slyšet, nezvladatelnému chichotu při pouhém pohledu na mě!
„Já — já — omlouvám se, Davide —.“ To už se smál tak, že ze sebe nevypravil souvislou větu. Arthur Schonbrunn neschopen slova. Zcela neuvěřitelné. Dvacet třicet vteřin řval smíchy a pak vypadl. Návštěva trvala asi tři minuty.
Za dva dny přišla omluva, řekl bych, že stejně elegantně vypravená jako cokoli, co Arthur vyplodil od té své knížečky o Robertu Musilovi. A za týden dorazil balíček z hudebního obchodu Sama Goodyho s kartičkou podepsanou „Debbie a Arthur S.“. Na dlouhohrající desce Laurence Olivier v Hamletovi.
Arthur napsal: „Můj neodpustitelně slabošský výstup neměl ještě víc prohlubovat neštěstí, které Tě postihlo. Marně hledám slova, jimiž bych Ti vysvětlil, čemu jsem to vlastně podlehl. I kdybych se o to pokusil, připadalo by nám to oběma jako licoměrnost.“
Asi týden jsem se hmoždil s odpovědí. Určitě jsem Claire nadiktoval přinejmenším padesát dopisů: byly taktní, výmluvné, shovívavé, veselé, vážné, zakřiknuté, věcné, odtažité, zavilé, divoké, literátské — a některé ještě pitomější než ten, který jsem odeslal. „Slabošský?“ psal jsem Arthurovi. „Přece to, že ses málem potrhal smíchy, dokazuje Tvou zemitou vitalitu. Slabochem jsem tu já, jinak bych se byl připojil. Nedokážu-li ocenit onu obrovskou komičnost toho všeho, tak jen proto, že jsem ve skutečnosti víc Arthurem Schonbrunnem než Ty, marnivý, samolibý, naparáděný zmrde!“ Ale nakonec jsem se rozhodl pro odpověď prostého znění: „Milá Debbie a Arthure S. Díky moc za dramatické drážky. Dave ‚Ňadro‘ K.“ Než Claire ten můj kratičký vzkaz odeslala, musela mě dvakrát ujistit, že Ňadro dala do uvozovek. Pokud ho odeslala. Pokud ho vůbec zapsala.
Z vydání Philip Roth: Novels 1967—1972 (Library of America, 2005) přeložil Jiří Hanuš.
