Michal Viewegh: Biomanžel, Druhé město, Brno 2015
Není to tak dávno, co si knihkupci mohli ve výloze vystavit čerstvý Vieweghův povídkový soubor Zpátky ve hře, a už je tady jeho další kniha. Tentokrát román, jenž již svým titulem odkazuje na autorovu pět let starou humoristickou prózu Biomanželka, která s vtipem a sebeironickým nadhledem popisovala nezadržitelný rozklad partnerského vztahu. Biomanžel, jakýsi druhý díl Biomanželky, naproti tomu vypráví o událostech, které autora postihly v posledních letech. Nový román je navíc i jakýmsi testem, který má čtenářům ukázat, že to Vieweghovi pořád píše a že je jako autor opět ve formě. Jenomže, vstoupit dvakrát do téže řeky není možné, stejně jako není možné naplnit původní koncept vyprávění veskrze odlišným obsahem.
Nápad sepsat zpočátku neplánované pokračování některé své úspěšné knihy je u zvlášť plodných autorů poměrně běžný a často je dokladem jevu známého jako „tvůrčí krize“. Stačí si připomenout třeba Dumasovy Tři mušketýry po dvaceti letech. V českém prostředí posledních let se pak do psaní druhých dílů dychtících přiživit se na úspěchu původního románu pustila třeba Věra Nosková či Irena Dousková a vlastně i sám Michal Viewegh, který rozepsal další osudy hrdinů ze svého prvního románu v již méně úspěšné knize Báječná léta s Klausem. Biomanžel tak vstupuje na horkou půdu, na níž se dá snadno pohořet.
Duel se sebou
Na první pohled se zdá, že Biomanžel se Biomanželkou nenechal vůbec vykolejit a úspěšně se od ní emancipoval. Text sice zachovává kontinuitu s původním románovým světem, když se v něm objevují identické ústřední postavy, ale hlavní pozornost vyprávění se tentokrát přesouvá někam jinam. Téma manželské krize nahradilo něco o stupeň závažnějšího a vlastně i osobnějšího. Souboj mezi Hedvikou a Mistrem, Vieweghovým románovým alter egem, vystřídal Mistrův boj o vlastní existenci. Také původní narativní schéma založené na postupné gradaci konfliktu je v Biomanželovi postaveno naruby. Román totiž začíná zlomovou událostí, maratónským během, při němž Mistr málem přijde o život. Prasklá aorta zapříčiní, že se centrální postava knihy na několik minut ocitne ve fázi klinické smrti, což fatálně determinuje postup dalšího vyprávění, v němž sledujeme Mistrovy zoufalé pokusy vyrovnat se s náhlou ztrátou fyzické síly, výpadky paměti i s vynucenou změnou životního stylu a ohrožením do té doby nezpochybnitelných životních jistot.
Novým prvkem je také změna vyprávěcí perspektivy. Na rozdíl od prvního románu, kde se o vyprávění Mistr dělil genderově korektně půl na půl se stokilovou feministkou dulou, je nový text už výhradně v režii této „baby“, která se rozhodla napsat o Mistrovi knihu. Fikční svět je tak rázem podřízen přísnému pohledu fundamentalistické vypravěčky, jejíž sarkasmy a zlovolnosti, které v Biomanželce mohl Mistr sám odrážet, najednou nemají žádný korektiv. Její hlas ovládl román a Mistr se stal pouze pasivním předmětem vyprávění, na jehož podobu už nemá vliv. V krátké době tak přišel o všechno — o zdraví, o manželství i o moc nad vlastním příběhem.
Humor bez legrace
Ovšem co si s takovým textem má počít dezorientovaný čtenář, který byl u Viewegha léta zvyklý na něco úplně jiného? Bude mít ještě chuť a sílu stále znova číst o jeho zdravotních problémech, dřívějších nevěrách, probírat se jeho depresemi a neustále se vracet k jeho osudovému kolapsu? Viewegh sice pořád píše svižné dialogy, ani neztratil schopnost rozvrhnout situaci a vypointovat ji, jenomže i když technika psaní zůstala nezměněna, radikálně se proměnila náplň jeho textů. Nezávazné šprýmování, efektní vtipy, sofistikovaně promyšlená práce s různými typy čtenářů, metatextové experimenty, to všechno najednou stojí ve službách jakoby zcela nového pána. Pána, který už netká příběhy pouze pro zábavu a chvíle oddechu svých věrných čtenářek, ale psaní mu najednou slouží jako terapeutický prostředek, jak se vyrovnat se svou situací i se sebou samotným.
Vieweghovy poslední knihy ztěžkly. Jejich atmosféra je neveselá a přes zjevnou snahu všechny rány osudu humorně zlehčovat vlastně bolestínská. Tento, jak sám autor píše, „zdánlivě humoristický román“ selhává v tom základním. Používá postupy humoristické prózy, ale přestává být zábavný. Čím víc srší vtipem, tím víc je jasné, že vlastně není čemu se smát. Ironie, nadsázka, nadhled, to všechno je jen maska, za níž se skrývá škleb a zlost na všechno, co autora ve skutečnosti potkalo. Ba co víc, zdá se, že Viewegh se námětově totálně vyčerpal a že už vlastně neumí psát o ničem jiném než o svém životě.
Machistická feministka
Nejasné žánrové zakotvení prózy se asi nejzřetelněji projevuje na podobě vypravěčky duly. Ta sice stále ztělesňuje to nejhorší a nejodpudivější, co si současný český muž dokáže vůbec představit, ale její pozice v románovém světě a především v konstrukci zápletky se zásadně mění. Její záměrně nadsazené rysy přestávají mít své opodstatnění a její role v příběhu je téměř nulová. Dřívější bojovnice, která Hedviku postupně vymanila z Mistrova vlivu, najednou přišla o smysl vlastní existence. Všechny ty dětské skupiny, alternativní porody, východní medicína, domácí vzdělávání, to všechno je najednou pryč, stejně jako Hedvika, která z jedné z ústředních postav ponížila do role pouhé statistky. A z duly se stala pouhá sarkastická kronikářka Mistrových alkoholických excesů, ironická zapisovatelka jeho sexuálních eskapád a přihlouple nevkusná komentátorka jeho pooperačních obtíží. Jestliže dříve zosobňovala Mistrův strach z toho, v co se jeho alternativami posedlá manželka nakonec může proměnit, v Biomanželovi plní funkci jakéhosi okolnostmi vynuceného sparing partnera, s nímž si tak nějak zbyli.
Další vývoj jejich vztahu je proto jasně předvídatelný. Dula začne Mistra časem považovat za člověka a ten jí na oplátku koupí zájezd na Maledivy, o nichž snila už na straně sedmnáct. A stejně tak se začínají sbližovat i jejich původně ostře protikladné charakteristiky. Mistr se z egoistického macha reinkarnuje v biomanžela před rozvodem, kterého už ani ty ženské příliš nebaví, a pražena dula se zase přetělesní v ješitnou spisovatelku, která sama sebe oblažuje trefnými citáty a efektními slovními obraty. Mistr s dulou tak v závěru, obrazně řečeno, splývají v jakousi prazákladní jednotu, symbolizující autorem těžce nalezený duševní smír.
Biomanžel je Vieweghovým návratem na románovou půdu, který se zdařil jenom částečně. Podařilo se mu napsat dílo, v němž se již nepromyšleně neopakují motivy a situace jako v obou předešlých „poúrazových“ textech a kde umění vyprávět je opět na úrovni jeho dřívějších knih. V tomto směru si Biomanžel s Biomanželkou v ničem nezadá. I přesto však spíš selhává. Humoristický román o strastech manželského života, jakým byla Biomanželka, je sice obehraný žánr, ale když se za to umí takzvaně vzít, může z toho i něco vylézt. Zvlášť když se to okoření současností, v níž se čtenářův skutečný svět odráží jako v zrcadle. Naopak tlačený humor nad ložem Lazarovým zaujme a rozveselí jen málokoho, když vlastně ani není jasné, jestli má vůbec rozveselovat, nebo spíš rozesmutnit. Nové téma si žádá jiný způsob zpracování, jemuž se Viewegh zdárně přiblížil ve svých posledních povídkách, jejichž neučesanost a torzovitost korespondují s jejich těžkotonážní náplní.
Biomanžel tak stojí ve stínu Biomanželky, protože důsledně neodvrhl její dědictví. A pokud si na něm autor chtěl otestovat, jak dlouho lze ještě „otáčet“ příběh vlastní rekonvalescence, pak zjevně narazil na strop. Další pokračování biorománů, které jsou silně autobio, by bylo jistou vstupenkou na periferii čtenářského zájmu. Vieweghovy Tři mušketýry ještě po deseti letech by totiž už nikdo nemusel číst.
Autor je divadelní teoretik a literární kritik.
