Ian McEwan: Mlsoun, přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, Praha 2013
Nejnovější román Iana McEwana Mlsoun lze hodnotit měřítkem stanoveným jeho dřívějšími prozaickými texty, především s odkazem na romány Nevinný a Pokání. A to nejen ve smyslu navazování či opětovného otevírání některých motivů (kupříkladu prostředí britské tajné služby MI5, použití metafikce a podobně), ale i ve smyslu jistého tematizování „mcewanovské“ ponuré tonality vyprávění a jeho dřívějšího autorského vztahu k osudu vlastních postav.
Ovšem: pro Mlsouna z toho nevyplývá nic negativního, protože jde o takříkajíc román odlišitelný, který si v celku McEwanovy tvorby razantně buduje vlastní souřadnice estetické výjimečnosti. A ty vyplývají nejen z již (u McEwana klasicky) krystalicky čisté výrazové a narativní prezentace příběhu, ale taky z přesvědčivé vnitrotextové komunikace vyšších a nižších prvků, příslušejících z jedné strany umělecké, z druhé strany populární literatuře. V neposlední řadě také z precizního tvarování detailů fiktivní skutečnosti.
Genologickou stavbu Mlsouna lze volně vymezit termínem špionážní román. Příběh se odehrává v sedmdesátých letech v prostředí britské tajné služby MI5, pro kterou začíná pracovat hlavní postava a vypravěčka Serena Fromeová. Ta je v krátkém čase zapojena do tajné operace Mlsoun, jejímž účelem je získat a finančně podporovat spisovatele prozápadního myšlení. Špionážní prvek obsahuje i vztah mezi Serenou a jejím milencem a profesionálním objektem zájmu Tomem: „Oba jsme podávali zprávy. Ty jsi mi lhala, já tě špehoval.“McEwan však k tomuto základnímu žánrovému vymezení přistupuje s ironizujícím odstupem a všechny složky svého příběhu modeluje v odstředivých sémantických liniích. Například agenty přeslavné tajné služby vykreslí jako amatéry, kteří jen těžko předvídají důsledky svých akcí. Serena je do MI5 přijata z pochybných, jen těžko vysvětlitelných důvodů, a navíc je jako agentka téměř nekompetentní. Celá akce je nakonec prozrazena kvůli neprofesionalitě (žárlivosti) Serenina nadřízeného. Taktéž hodnocení politických souvislostí a atmosféry Británie, Evropy a „zbytku“ světa je poněkud zjednodušené (což vyplývá z použití ich‑formy narátora, která se nemění ani v „politologických“ digresích). Zároveň se tady neodehraje žádný zásadní dějový zvrat, žádná složitá hádanka, vše plyne nedramaticky a v jistém smyslu předvídatelně bez ukrytých „supertajných“ motivací v pozadí — dokonce i pointa příběhu, některými recenzemi vyzdvihovaná jako překvapivá, je vlastně anticipována v četných do očí bijících náznacích, především už v počátečních fázích vyprávění: „Jmenuji se Serena Frome (vyslovuje se to do rýmu s ,dům‘) a před téměř čtyřiceti lety mě britská rozvědka vyslala na tajnou operaci, která nedopadla úplně dobře. Rok a půl po nástupu do služby mě ze zaměstnání vyhodili, sebe jsem znemožnila a svého milence zničila, i když on ke své zkáze bezesporu nemalou měrou přispěl.“ Obdobně výmluvná je pasáž: „Obecně řečeno jsem upřednostňovala, aby se lidé zamilovávali a rozcházeli, ale příliš mi nevadilo, když zkoušeli štěstí i v něčem jiném. Jistě bylo něco takového přízemní, ale měla jsem ráda, když na konci někdo řekl: ,Vezmeš si mě?‘“Po konkretizaci obsahu a zaměření akce Mlsoun je evidentní, že se Serena do Toma Haleye, spisovatele, jehož má pro MI5 získat, zamiluje. Podobně lze volně odhadnout, jak tento jejich vztah dopadne, kdo její krytí prozradí novinářům i samotnému Tomovi. Na druhé straně Serenina záliba v literatuře, Tomovo spisovatelství a vůbec zájem MI5 o literaturu — a tedy centrální postavení literatury jako tematického prvku — asociuje metafiktivní vyvrcholení románu. A tedy zdá se, že McEwan rámcovým přilnutím Mlsouna k žánru špionážního románu programově vzbudí u čtenáře jistý druh očekávání, jehož naplnění systematicky porušuje — a právě v tom lze přečíst autorovu ironizaci, sofistikovanou hru se čtenářem a žánrovými klišé. A není to jen princip odehrávající se na úrovni žánru, podobně lze uvažovat také v dalších vrstvách díla.
Tak kdo je tady autor?
Román Mlsoun iniciuje problematizaci dílčích tematicko‑motivických aspektů, tím nejvýraznějším je literatura jako taková. Základní prezentace hlavní postavy a vypravěčky, tedy vstupní data její románové modelace, McEwan opírá především o vykreslení jejího vztahu k literatuře. Pro operaci Mlsoun je vybraná proto, že literaturu čte, nějak jí rozumí a umí o ní mluvit, i když naivně. Její vztah k Haleymu je spoluvytvářen tím, jak a co Haley píše (navíc syžet Mlsouna obsahuje jednak kompletní znění Haleyho povídek, jednak převyprávění jejich obsahů a obsahu jeho románu, dále interpretační reflexe a publikované recenze jeho díla), nakonec se sama Serena stává objektem literárních formulací — v tomto kontextu jsou příznačná její slova: „Já si tenhle život pro sebe nevybrala.“A zároveň: jednak jí McEwan v rovině vyprávění podsouvá roli subjektivního vypravěče, jednak jí Haley v závěru ponouká k participaci na románu Mlsoun, který má být o ní samé, respektive který má být jeho spisovatelským pokusem o napsání jejího života z jejího pohledu (nutno dodat, že tímto postupem dochází k problematizaci statusu subjektivního, ich‑formového vypravěče, který patří Sereně): „Musel jsem ochutnat tvou samotu, zabydlet se v tvé nejistotě, v tvé touze po uznání od nadřízených, v tvém nedobrém vztahu k sestře, v tvých drobných záchvatech snobství, lhostejnosti a marnivosti, v tvém minimálním společenském vědomí, v okamžicích sebelítosti a v ortodoxních názorech na většinu věcí. A tohle všechno jsem musel dělat, aniž bych opomíjel tvou inteligenci, krásu a něhu, tvé zalíbení v sexu a legraci, tvůj sarkastický humor a líbezné ochranářské instinkty. Když jsem žil v tobě, viděl jsem se najednou jasně: svou lačnost po hmotných statcích, hlad po společenském postavení, soustředěnou cílevědomost hraničící s autismem. […] Pár desítek let je dost času na to, abys opravila mé troufalé domněnky o tvé samotě, pověděla mi o své další práci v tajných službách. […] Jestli mě ale ještě miluješ a tvá odpověď zní ano, pak začíná naše spolupráce a tento dopis se s tvým svolením stane závěrečnou kapitolou Mlsouna.“
Narativní kódování
Takové rozehrání narativní, tematické a motivické situace McEwanova románu má zásadní dosah. To, co se v úvodu jeví jako lehké, v jistém smyslu radostné tvůrčí gesto, se v druhém plánu ukáže jako komplikovaná (nutno dodat: bravurně podaná) studie procesu psaní a čtení, zliterárnění literatury. Každá životní okolnost každé McEwanovy postavy z Mlsouna je vlastně součastí Tomova románu Mlsoun. McEwan tedy napsal autobiografii fiktivních postav a propůjčil jim, respektive přenesl na ně veškeré autorské kompetence. Charakteristika postav i povaha jejich životních peripetií tak patří do sféry sebevyjádření jich samých, do sféry toho, jak umějí psát a číst samy sebe. A v konečném důsledku je jejich existence spojená nejen s tvůrčím, ale i s interpretačním gestem — tedy jsou autorem, dílem i čtenářem díla, jeho korektorem. Celá tahle struktura je podložená evidentním prostupováním poetiky autora a poetiky jeho postavy „spisovatele“, poetologických standardů Iana McEwana a poetiky Toma Haleye — tak jak to interpretuje autor doslovu „McEwanovo ohlédnutí aneb když se z přítomnosti stává minulost“ Ladislav Nagy. Když bylo na začátku řečeno, že román Mlsoun postrádá onu „mcewanovskou“ ponurou tonalitu vyprávění i jeho dřívější autorský vztah k osudu vlastních postav, neznamená to, že zanikla, ale jenom to, že ji McEwan přesunul do tvůrčí kompetence své postavy Toma, do jeho povídek, které jsou součástí syžetového rozvrhu Mlsouna.
Ian McEwan napsal (opět) pozoruhodné dílo. Román, který v tom nejlepším slova smyslu lichotí širokému spektru čtenářů, je zároveň vstřícný i komplikovaný, napsaný nevážně i vážně… Přesto zůstává věrohodným. Myslím, že tady nejde jen o apologii příběhu, jak se píše v doslovu, ale taky o apologii vkusu, který pro své ustanovení pozitivně využívá podnětů autorské minulosti, aby byly následně funkčně rozvinuty. McEwan je autor literární velikosti… komplexnosti… román Mlsoun to dle mého mínění opět dokládá.
Autor je literární kritik.
