Karel Rada: Flashback, Protis, Praha 2009
Flashbackem se ve filmové terminologii chápe retrospektivní záběr, psychologové jej pak používají pro označení záblesku minulosti, který člověk vnímá jako dříve prožitou událost. Obě teoretická východiska nalézají své uplatnění v próze Karla Rady, která je postavena na takových „retromomentech“. Vyprávění je přitom svižné, místy klipovité, připomíná rychle se odvíjející film. Střídání popisu hrdinova života, zasaženého snahou natočit dokument o drogách, s reminiscenčními vsuvkami je vtipným kompozičním prvkem. Jenže každý vtip, pokud má fungovat, potřebuje i dobrou pointu, a na tu se v Radově knize už nedostalo.
Kompozice novely si zaslouží pozornost sama o sobě, neboť by mohla být vzorovým příkladem promyšlené architektoniky literárního díla. Autor opatřil text prologem a epilogem, rozdělil jej do tří částí, oddělených dvěma intermezzy, každá část má přesně jedenáct kapitol a podrobnější preparace textu by nejspíš odhalila i další kompoziční dokonalosti. Toto úhledné a zároveň přehledné zabalení příběhu je však spíše manýrou, z příběhu nevychází, ale násilně se mu podřizuje. Jako zvlášť zbytečné se dělení jeví mezi první a druhou částí, které na sebe bezprostředně navazují bez jakéhokoliv časového, místního nebo dějového posunu.
Hlavním hrdinou novely je čtyřicátník Ivan, někdejší disident, nezaměstnaný absolvent FAMU a hudebník. Poslední tři roky žije v Kadani, je rozvedený a kromě hraní v kapele mu život zpříjemňuje studentka Tereza. Šanci posunout se dál dostává v okamžiku, kdy mu kamarád Rudla nabídne, aby natočil dokumentární film o drogách. Zcela náhodou hned na počátku potká bývalou feťačku Marii s uhrančivýma očima, „kterýma uměla jak bombardovat, tak i hladit a občas i vědět, vysoce neodolatelná bytost“. Neodolá jí ani Ivan, již předtím jí neodolala ani Tereza a následně jí neodolají spolu. Možnost natočit film by měla být pro Ivana katalyzátorem některých zásadních problémů. Mohla by mu pomoci vrátit se k filmařině, vyjasnit si vztah k Tereze, zvýšit jeho sebehodnocení. V tomto smyslu však poslední třetina novely — jako finále, v němž se vše rozřeší — zcela selhává. Jen tak mimochodem se čtenář dozví, že dokument je dokončený, ale nikdo včetně Ivana nezjistí, proč jej měl točit. Hrdina nadále zůstává rozkročený mezi dvěma ženami, avšak s Marií nadto naváže nefalšovaný telepatický kontakt. Zjistí, že Marie kreslí, a její výtvory mu připomenou malíře Vojtu, který záhadně zmizel a s ním i všechny jeho obrazy. Vzápětí u Ivanových dveří zazvoní Mariina dvojnice, která se představí jako Vojtova dcera Mária a předá mu klíč od otcova tajného ateliéru.
Děj Flashbacku se odehrává v rychlém tempu, takže podtitul „DV story“ (DV = digitální video) je vskutku oprávněný. Výrazně jej nezpomalují ani reminiscence, jimiž hrdina nahlíží na svoji minulost i lidi kolem sebe, ani snové pasáže či záznamy halucinogenních prožitků, které se ostatně v próze s drogovou tematikou tak nějak očekávají. Zásluhu na tom má nejen uplatnění principu rychlých filmových střihů, ale také jazyková vybavenost, snad nejpřesvědčivější složka knihy. Stručné, výstižné popisy několika málo větami jsou střídány živými dialogy, přesně charakterizujícími své nositele i prostředí, psanými v hovorové češtině s nemálo vulgarismy, které se pokoušejí syrovost místy jen navozovat.
Karel Rada není typ psychologického spisovatele, své postavy nemotivuje vnitřně, opravdu jako by je jen snímal kamerou. O to snáze by mohl udržet perspektivu vyprávění až do konce. Místo toho však příběh „nedovyprávěl“, jen ho bezradně rozklížil a vehnal do hybridního vyústění, když se pokusil smísit pokus o otevřený závěr s pointou, jež místo překvapivosti ční násilností. Právem čtenář obrací poslední stranu a hledá pokračování tam, kde jsou jen titulky (respektive tiráž). O grafický doprovod Flashbacku se postaral Josef Šporgy. Jeho až brutálně tvrdé dřevoryty s motivem člověka chyceného v soukolí jsou svým výrazem silnější než tak trochu nanicovatá životní situace hlavního hrdiny, který rozhodně neřeší existenciální krizi. O to víc se nabízí paralelní představa s autorem, který se stejně jako postava v grafikách chytil do kola vlastního příběhu, nedokáže ho zastavit, a tak ho jen rozláme na kusy.
