Andrzej Stasiuk: Cestou do Babadagu, přeložili Jolanta Kamińská, Helena Stachová a Tomáš Vašut, Periplum, Olomouc 2008
Varšavský rodák Andrzej Stasiuk (nar. 1960) se ve svých dvaceti letech rozhodl přestěhovat do Wołovce, zapadlé vesnice v jihovýchodní části Polska. Z centra, ve kterém „je vše už ohmatané, popsané tisíci způsoby“, se přestěhoval na periferii. Podobná místa, ležící zpravidla na jih a jihovýchod od jeho bydliště, se stala také hrdiny publikace, za kterou získal v roce 2005 nejprestižnější polské literární ocenění — cenu Niké. Kniha povídek Cestou do Babadagu je především cestopisem. Cestopisem, který mapuje Evropu, jíž jsme si zvykli říkat střední či východní. Toto téma se objevilo již v autorově eseji Lodní deník, publikovaném v knize Moje Evropa (spolu s Jurijem Andruchovyčem, česky doposud nevyšlo). Putování a cestování, ať už jako fyzické přemisťování se v čase či jako pouť ducha, je ostatně přítomno, tu méně, tu více, ve všech Stasiukových textech.
Dotazování se po středoevropské identitě se prolíná s putováním po stopách historických událostí, osobností a s pomyslným dialogem s autory, kteří z této části Evropy pocházeli (Emil Cioran, André Kertész) a místa s nimi spojená se stávají chimérickým cílem cesty. Autor hovoří o místech, která sám navštívil. Když cestuje, je to vždy cesta autentická, neturistická, cestuje autem a vlakem, jezdí stopem, taxíky, autobusy, loděmi, přívozy, chodí pěšky, polyká prach cesty. Projíždí pomalu světem „stvořeným pro potřeby textu“ a poměrně důsledně se vyhýbá místům z průvodce, poznává místa, „kam ještě nikdo nejel, a tím spíše se nikdo nevrátil“, a ač jde o pohled člověka zvenčí, je to pohled zasvěcený. Píše o lidech, které poznal, s nimiž pil, popis jde hluboko pod povrch a předestírá nám Evropu na východ a na jih od našich hranic v celé její krásné nahotě, vysvlečenou z demografických údajů a ekonomických ukazatelů. Fascinující jsou jeho popisy přírody, na jejímž pozadí se pohybují lidé, živý inventář krajiny, která je pro autora výrazně ontologicky prvotní. Stasiuk ostatně explicitně říká: „Mou obsesí je zpochybnění historičnosti Evropy. Přemýšlím, zda je možné po ní cestovat bez neustálého narážení na dějiny a jejich významy.“
Jednotlivé části knihy vznikaly od osmdesátých let dvacátého století a zavádějí nás na Ukrajinu, do Maďarska, na Slovensko, do Albánie, různých částí Rumunska či do Slovinska. Obrazy a krajiny v knize jsou v drtivé většině obrazy venkovskými či obrazy přírody — obrazy z vesnice, z periferie, z míst, kde je možné pozorovat svět zpomaleně. Zde přichází ke slovu jedinečnost místy až básnického jazyka, kdy autor strhujícími, vnitřně dynamickými popisy dokáže zpomalit čas. Je dobře, že se překladu zhostili přední čeští překladatelé z polštiny, a kniha tak nic neztratila ani v rovině jazykové.
Vedle topografie míst, která je často velmi blízká fotografické momentce, nekonkrétní a „neostrá“, se knihou vine také topografie vnitřní, před očima nám probíhá cestopis po autorově nitru — nalezneme zde řadu reflexí, pozastavení se a autokomentářů. Kniha je rovněž sui generis průvodcem po cestování jako takovém, jež je pro autora životní volbou, způsobem bytí. Jako by se společně se Saint-Exupérym ptal: „Co jsme, když znehybníme?“ Svébytným leitmotivem Cestou do Babadagu je téma kočování, nestálosti, uplývání, pohybu, pro autora ideálně ztělesněné v cikánech, které podvědomě vyhlíží a potkává všude; v cikánech proplouvajících evropskou civilizací už od jejích počátků, jediných autentických obyvatelích této části Evropy.
Stasiuka fascinuje bytí „mezi“, bytí mimo čas. Při čtení je možné si všimnout, že místy přestáváme vnímat, kde se děj odehrává, zda v Bratislavě, v Albánii, v Rumunsku či v titulním Babadagu. Ten se v knize prakticky jen míhá na několik minut a autor není schopen o něm říci cokoliv konkrétního, což právě nejlépe vystihuje atmosféru a poselství celé knihy. Hrdiny okamžiku se stávají ženy, muži, zvířata (tak typická pro tuto část Evropy, kde je stále ještě silně přítomná bezprostřední vazba mezi člověkem a jeho „menšími bratry“), moře, řeky, hory, průsmyky, roviny, mrtvé betonové pozůstatky stalinismu, zaprášené návsi, dvorky domů — dochází k naprostému vyprání identity. Vždyť často si z několikasetkilometrové cesty pamatujeme jen jednu či dvě ne zcela ostré scény, které se nám hluboce vryjí do paměti. Na jednotlivých momentkách, které jsou vystřiženy z kontextu a naservírovány tak, jak jsou, dochází nejen k odfiltrování času, ale i k negaci zeměpisného, dalo by se říci „kartografického“ prostoru. Jako by autor místo průvodce používal v knize otištěnou fotografii slepého houslisty doprovázeného malým chlapcem, kterou pořídil André Kertész v roce 1921 kdesi na prašné cestě v nějakém uherském zapadákově. Tato fotografie — klíč (tematizovaná již v Lodním deníku jako to, co pravděpodobně stálo na počátku autorova psaní) — jako by ztělesňovala to, co je stálé, věčné, nepomíjivé, ačkoliv je to již dávno nenávratně ztraceno. To, co jsem před chvílí viděl, už není, přesto určitě pokračuje dál, ale beze mne, a to je důvodem stesku, smutku, nostalgie vyvolané bytostným pocitem dočasnosti a pomíjivosti. Na povrch vyvěrá poetika autentičnosti obyčejného života, který je stejně tak nehybný jako vzduch uprostřed léta, obrazy, které jsou odtrženy od konkrétního toposu. „Lidé, kteří nespěchají, jsou výzvou pro svět, v němž je závazná extrémní kulturní a ekonomická mobilita“, otázkou zůstává, zda „svět“ výzvu přijme, nebo zda naopak onu Stasiukovu krásnou, lenivou, opilou a zabordelenou východní a střední Evropu pohltí a přetvoří k obrazu svému.
