Dva romány o Americe po 11. září 2001
Don DeLillo: Padající muž, přeložilla Zuzana Mayerová, Odeon, Praha 2008
John Updike: Terorista, přeložila Eva Kondrysová, Paseka, Praha 2008
V krátkém časovém sledu u nás vyšly tři romány, o nichž se ve světě hodně psalo a diskutovalo a které zastupují nový směr soudobé prózy, jehož definice se ukrývá již v samém označení: post-9/11 novel, tedy „román po 11. září“. Paseka vydala Rushdieho Klauna Šalimara a Updikeova Teroristu, zatímco Odeon ve své Světové knihovně Padajícího muže Dona DeLilla.
Klaun Šalimar je v kontextu pomyslného žánru post-9/11 novel vlastně výjimkou. Je široce rozkročeným historickým románem s desítkami postav. Ostatní romány těžící z atmosféry doby po 11. září 2001 se zaměřují spíše na individuální prožitky soudobého člověka, na jeho zakoušení nové doby (nejzdařileji se to povedlo Ianu McEwanovi v Sobotě). Jsou to tedy svou podstatou intimní příběhy. Už to nejsou romány o tom, jak funguje společnost, ale jak někdo něco prožíval a co při tom cítil. Jinými slovy: romány o 11. září 2001 nejsou o 11. září ve smyslu, že by osvětlovaly danou událost (tu bohatě vytěžilo zpravodajství a literatura faktu), ale o lidském prožitku daných historických okamžiků. To by nebylo nic nového; problém je v tom, že se mnozí autoři spokojí s tím, že lidským prožitkem je trauma, a nejdou dál. Místo hledání souvislostí a příčin (jak se to povedlo zmíněnému McEwanovi) nabízejí jednoduché vysvětlení, hladký povrch: trauma. Zdá se, že moderní román tu má zaděláno zase na další klišé.
Velké ambice, velké trauma, velké zklamání
Don DeLillo v Padajícím muži přímo staví na atmosféře času po 11. září, na době traumatu. Problémem tohoto ambiciózního románu je nulový děj a v podstatě nijaká psychologie postav: Keith přežije zhroucení věží WTC, a v důsledku prožitých hrůz se dá znovu dohromady s manželkou. Lianne (manželka) vede terapeutickou skupinu lidí trpících Alzheimerovou chorobou a sama trpí strachem z této nemoci. Má matku, která churaví a časem umře. Matčin přítel Martin v sedmdesátých letech patřil ke skupině německých levicových teroristů. Keith naváže milostný poměr se ženou, která s ním sdílí trauma 11. září. Odcizení se stupňuje, Keith začne hledat smysl života v pokeru, aby nakonec skončil v Las Vegas. Řiďounký děj je proložen zlomky příběhu „padajícího muže“, pouličního performera, který se na paměť obětí 11. září zavěšuje hlavou dolů na veřejných místech, a kapitolami o přípravě islámských teroristů na útok. Tato linie se pak v samém závěru prolne s linii Keithovou, když se děj kruhově vrátí do hroutících se věží.
Román je napsán jakoby filmovou metodou. Vyprávění je nahrazeno náčrty situací, v nichž spolu lidé mluví, někam jdou, něco dělají. Obrazy jsou za sebou řazeny bez návaznosti (nepočítáme-li střídání perspektivy ON a ONA), jednotlivé segmenty textu se obměňují jakoby filmovým střihem. Srovnání s filmovým scénářem se zdá být namístě i z jiného důvodu: DeLillův román je jaksi nehotový, jako by čekal, až jej někdo dodělá — až přijdou herci s režisérem a dodají mu hloubku a prožitek. Na druhou stranu filmovému scénáři by nemohlo chybět to, co chybí DeLillovu románu: vývoj, gradace, směřování. Samozřejmě, postavy románu taky nikam nesměřují, taky se nikam nevyvíjejí, jen se propadají do stále hlubšího stereotypu a odcizení. To však neznamená, že kongeniálním vyjádřením životní nudy je i nuda románová. DeLilla postihl stejný nezdar jako jiného amerického autora, Kena Kalfuse, některými našimi kritiky dosti -nepochopitelně -oceňovaného: všechna ta odcizení a citové jizvy jsou velmi banální, takže se z románu stává jedno velké emocionální klišé.
Prázdnota totiž sama o sobě nemůže vytvořit význam (možná by stačilo, kdyby si DeLillo přečetl Becketta!), stejně jako nejednoznačnost (ve smyslu významové neujasněnosti) ještě nedělá román intelektuálně podnětným. Vhodně to ilustruje problém s pokerem, jemuž Keith propadl. Proč zrovna poker a jakou má v románu funkci? Jak jej chápat? Marxisticky — jako symbol kapitalismu? Existenciálně — jako reakci na trauma 11. září v podobě útěku do rituálů karet a čísel, která nemají žádný význam? Nebo jako projev filozofického zájmu o mechanismus náhody?
Román možná nadchne příznivce DeLilla a ty, kdož nacházejí potěšení v kdysi módním existenciál-ním chladu a odcizení. Domníváte-li se však, že by současná literatura měla (například) přinášet hluboký vhled do současného světa, úvahu nad jeho chodem či zprostředkování krajních emocionálních stavů — což by se u výchozí traumatické situace dalo očekávat —, pak není Padající muž knihou pro vás. Postavy jsou nulové a nezajímavé, DeLillův jazyk neinvenční, takže připočteme-li k tomu ještě nepřítomnost výraznějšího děje, je výsledkem nebývalá nuda; ta navíc podoby hotového kondenzátu vší nudy dosáhne, když Keith propadne pokeru a DeLillo zase potřebě hru detailně popsat. Vrcholem veškeré bezradnosti je závěr, který se vrátí na začátek k útoku na WTC. Je to sice na první pohled efektní, ale ve skutečnosti to znamená, že životní osudy DeLillových postav vyzní do ztracena; závěr románu, který snad mohl přinést nějaké završení či vyvrcholení (či něco, čemu se dříve říkalo katarze), je nahrazen začátkem. Kruhové vyústění tu už bylo tolikrát, že nezbývá než pro DeLillovo řešení použít slova naprostá banalita.
Příliš hodný na teroristu
Jiný americký „klasik“ John Updike je z hlediska konstrukce zápletky a vstřícnosti vůči čtenáři pravým opakem Dona DeLilla. Ze stejných ingrediencí — současná Amerika, strach z terorismu, frustrace a traumata, úzký okruh postav — dokázal v Teroristovi namíchat čtenářsky poutavý, až uhrančivý román, v druhé půlce (po pomalejším rozjezdu) velmi čtivý, neřkuli přímo napínavý. Jinými slovy: Updike je zkušený vypravěč, který ví, jak na to.
Sugestivita vyprávění je podpořena užitím téměř výhradně přítomného času narativu a výborně vystiženou atmosférou zmaru, vyprázdněnosti a vybydleného města. Nicméně podíváme-li se na román z odstupu, vidíme v syžetu a v psychologii postav logické díry, nepochopitelné zvraty a nejasné motivace. Terorista tak potvrzuje tezi, kterou ve své nedávné knize Holy Terror, věnované proměně kultury a společnosti po 11. září 2001,vyslovil Terry Eagleton: mysl teroristy je natolik vychýlená a extrémní, natolik cizí obvyklému lidskému chápání, že se brání uměleckému zachycení. Autoři nejsou s to vstoupit do mysli člověka oddávajícímu se krajní formě násilí, teroristé se vzpírají lidské představivosti. Na druhou stranu je z Updikeova románu patrné, že si tento problém uvědomoval a nakonec se mu celkem umně vyhnul — jeho „hrdina“ totiž žádný terorista není.
Hlavním hrdinou je Ahmad Ashmawy Mulloy, osmnáctiletý mladík, syn egyptského otce (kterého nikdy nepoznal) a irské matky. Příběh se odehrává od dubna do září 2004 v městě New Prospect v New Jersey. Ahmad žije jen s matkou a právě dokončuje střední školu. Je velmi nábožensky založený, pravidelně dochází na studium koránu k fundamentalistickému imámovi šajchu Rašídovi. Podle jeho rady si po skončení školy udělá řidičské zkoušky a nastoupí na místo v obchodě s nábytkem Excellency, který patří muslimským přistěhovalcům. S tím nesouhlasí školní výchovný poradce Jack Levy — třiašedesátiletý židovský odpadlík od víry, frustrovaný a otrávený pracovní rutinou, stupidní americkou mládeží i vyprázdněným manželstvím s obézní Beth. Levy se domnívá, že by inteligentní a vnímavý Ahmad měl dále studovat. Oba hrdinové, jakkoliv z protikladného věkového spektra a z hlediska většinového mínění etnicky antagonističtí — muslim a Žid —, mají totožná východiska: nesouhlas s povrchní a konzumní americkou společností, vyprahlost a odcizenost. Frustraci z nemožnosti sjednotit osobní cíle se směřováním společnosti ovšem řeší protikladně: Levy rezignací a ateismem, Ahmad akcí a vřelou vírou.
Ve firmě Excellency se Ahmad dá naverbovat od Charlieho Chehaba, majitelova syna, k zasazení dalšího úderu Velkému Satanovi. Charlieho odpor k Západu stojí na ryze ekonomických základech. Vidí chudobu muslimských zemí, vykořisťovaných chamtivými kapitalisty: správní muslimové hladovějí, zatímco Velký Satan tloustne z vepřového a lacině nakoupené ropy. Ahmad se tak připravuje na svaté poslání sebevražedného atentátníka.
Mezitím se Jack Levy stane milencem Ahmadovy matky, a má tak možnost i nadále sledovat mladíkovo počínání. Sestra Levyho ženy pracuje na ministerstvu pro vnitřní bezpečnost a pravidelně Beth informuje o dění na svém úřadě. Tak dojde k propojení informací o aktivitě teroristické buňky v New Jersey s Levyho povědomím o Ahmadově práci. FBI však zásah zpacká a Ahmadovi se podaří vyjet s náklaďákem plným výbušnin na svou sebevražednou misi: v raní dopravní špičce vyhodit do vzduchu tunel pod řekou Hudson v New Yorku. Cestou se mu do vozu vloudí Levy a snaží se mu vše rozmluvit. V okamžiku, kdy má provést odpálení, si Ahmad uvědomí, že pravou podstatu Boha je život, a nálož deaktivuje.
Jak už jsem zmínil, v románu se objevuje několik problematických momentů, byť umně zakrytých Updikeovou vypravěčskou suverenitou. Především je to už sám obraz Ahmada, v podstatě velmi pozitivní: jeho víra v Boha je čistá a upřímná a je důsledkem frustrace z okolního světa. Bůh je mu útočištěm, společníkem v jeho samotě, zprostředkovává mu kontakt s otcem, jehož nikdy nepoznal. Ahmad je vnímavý, citlivý a inteligentní; jeho fundamentalismus je spíše výsledkem manipulace. Zápornými postavami — a to doslova — jsou imám šajch Rašíd, demagog, manipulátor a zbabělec, a provokatér Charlie Chehab, agent CIA nasazený v islámské komunitě, zneužívající Ahmada ke svým ambicím. Ahmad je tak na jedné straně představitelem čehosi krajně odpudivého (tedy fundamentalismu), ale současně má i sympatické rysy. Literatura vždy stála na straně rebelů a v Ahmadovi je něco z rebelujícího amerického teenagera. Pozitivní stránku ještě doplňuje autorovo sociální porozumění pro Ahmadovu situaci. V podstatě tu tedy máme Ahmady dva, rebela a islámského fundamentalistu, a tyto dvě protikladné polohy (nejlogičtější otázka: proč Ahmad nerebeluje také proti průhlednému dogmatikovi šajchu Rašídovi, když se tak vyhraňuje vůči své svobodomyslné a tolerantní matce?) nejsou uspokojivě skloubeny v jednu koherentní osobnost.
Dalším problémem je, že se na události díváme Ahmadovýma očima (s výjimkou pasáží věnovaných Jacku Levymu): jeho vnitřní monology jsou (co se týče odsudku západní společnosti) natolik expresivní, že místy hraničí s parodií. Updike se jej snaží pochopit, ale spíš jako by Ahmada místy až karikoval. Hlavně pokud jde o názory na americkou mládež, je Ahmad tak zapšklý, že by se mohl zdárně vmísit do obdobně tematizované debaty v kterémkoliv domově důchodců. Na druhé straně jsou Ahmadovy fundamentalistické názory jaksi očekávatelné; skutečně tu platí zmíněný postřeh Terryho Eagletona o nemožnosti proniknout do ducha oddávajícího se krajnímu násilí. A tak aby Updike Ahmada zesympatizoval, udělal z něj čistou, upřímnou bytost, v níž láska k životu zvítězí nad násilím a nenávistí. I závěr románu se tak pro spisovatele stal pastí: kdyby Ahmad teroristický útok provedl, byl by to očekávatelný průběh. Že neproběhl, je zase nepřesvědčivé řešení. Až nás může napadnout, jak by asi román vypadal, kdyby jej dostali do rukou dejme tomu Salman Rushdie nebo (vezmeme-li v úvahu postavu zatrpklého žida Levyho) Philip Roth, zkrátka umnější konstruktéři zápletek a psychologické hloubky.
Jack Levy je psychologicky věrohodnější lidskou bytostí, ale i z něj čiší jistá vykonstruovanost — zejména v tom, že jeho postava má zřejmě zprostředkovávat cosi vyššího než jen obyčejného člověka, cosi alegorického. Levy jasně asociuje levee (se stejnou výslovností): Jack Levy je tak doslova „hrází“, „ochranným valem“ proti islámskému terorismu. Jeho odvážný čin přemluvit Ahmada, a zabránit tak zkáze Lincolnova tunelu se jeví až příliš návodný, neřkuli přímo didaktický. Hle, Americký Občan!
Jedním z neblahých rysů nejen románu po 11. září jakožto hypotetického žánru, ale i takto tematizované kultury — zejména té americké — obecně (hlavně filmu) je patriotismus a sklon k politické korektnosti: vytyčení jediného správného způsobu, jak smýšlet o problémech, které 11. září přineslo. Tak i Terorista nabízí podprahovou ideologickou manipulaci. Protihráči v románu a současně též partneři jsouŽid a muslim. Oba jsou ale hlavně Američané. Updike nám v románu několikrát naznačuje, že muslimové žijící na Západě a sympatizující s teroristy projevují absurdní nevděčnost, protože na demokratickém Západě se mají dobře. Jako pozitivní příklad pro muslimskou komunitu tu pak slouží rodina Chehabových: milují USA za šanci, kterou dostali. Charlie natolik, že se stane agentem CIA. Právě didaktičnost románu, ideologická manipulativnost, to, jak okatě čtenářům podstrkuje správné vzory jednání (statečný Levy, k USA loajální muslimové), se vůči Updikeovi obrací nejvíc.
Padající muž i Terorista mají jedno společné: snaží se podat obraz nového aspektu současného života, něčeho, čím se dnešek liší od minulosti, ale oba autoři — byť každý z jiných důvodů — selhávají. Společným rysem obou selhání je absence širšího společenského a sociálního kontextu příběhů, něco, co by oba romány zasadilo do souvislostí, co by z traumat a vzdorů postav dělalo víc, než jen osobní psychologickou libůstku, co by jednání hrdinů společensky determinovalo. Absentuje jasné prezentování konfliktů románů jako konfliktů současnosti. Pokud tedy chceme romány, které toto nepostrádají, skutečně moderní romány ze současnosti, zobrazující proměnu světa po 11. září 2001 a její historické kořeny a souvislosti, musíme sáhnout někam jinam. Nejlépe k Rushdiemu, Rothovi či McEwanovi.
Autor (nar. 1971) je literární kritik a teoretik, působí na FF UP v Olomouci.
