Pierre Michon: Opati, přeložila Mirka Ševčíková, Paseka, Praha a Litomyšl 2007
Pierre Michon (1945) publikoval svoji první knihu Maličké životy (Vies minuscules) až v roce 1984. Dvousetstránková prvotina vydaná pařížským nakladatelstvím Gallimard se stala velkou literární událostí oceněnou prestižní Prix France Culture. Další krátké texty Život Josepha Roulina (Vie de Joseph Roulin, 1988), Páni a služebníci (Maitres et serviteurs, 1990), Syn Rimbaud (Rimbaud de fils, 1992), Král lesa (Le Roi du bois, 1996) či nejnovější Tělo krále (Corps du roi, 2002) potvrdily výjimečné postavení kritikou respektované osobnosti současné francouzské literatury.
Michon není čtenářsky snadným autorem. Jeho knihy jsou vesměs miniaturami, v nichž každý znak má svou váhu a svérázné stylistické mistrovství je svázáno s neméně osobitou obrazností. Autor, snad navzdory současné inflaci slov, přichází s náročnými prozaickými básněmi, které čtenáře vybízejí k návratům či k velmi pozornému čtení. V duchu minimalistických tradic se v knihách snoubí hudebnost s příběhy plnými imaginací. Michonovy texty lze ochutnávat jako prameny čistých slov.
Takovým naladěním dýchá i dosud předposlední autorova kniha Opati (Abbés, 2002), oceněná ve Francii Prix Décembre, jejíž český překlad vyšel v loňském roce v Pasece ve výborném provedení Mirky Ševčíkové a s přispěním podpůrného programu F. X. Šaldy. Sedmdesát stran této knihy je zdánlivě pouhým převyprávěním tří benediktinských příběhů ze středověkých kronik. Ve skutečnosti slouží kronikářské záznamy o událostech kraje Vendée kolem roku 1000 jako pozadí Michonovy imaginace, jsou jen interpretačním zdrojem tématu velmi současného.
Autor si vybírá příběhy sepnuté posledním veršem kroniky Petra z Maillezais: „Jak je všechno vrtkavé a blízké nejistotě.“ Zavádí nás do Akvitánie doby chaosu a svárů po smrti Karla Velikého a před nástupem Kapetovců, do doby zrodu feudalismu a nového pádu římské říše, do doby roztříštěnosti, kdy atributy státu přecházejí na místní pány, kdy se z rozpadu suverenity rodí středověk. V úvodu k prvnímu příběhu Michon velmi lapidárně líčí mocenskou situaci v zemi, která je pozadím vlastního děje: „Normandie patří Vilémovi, Vilémovi Dlouhému meči; Poitou patří Vilémovi, Vilémovi Slaměnému víchu; Francie patří Odovi, vévodovi Francie; koruna, ta cetka, patří Lotharovi, králi, to jest pánu Bauvais a Laonska. V Anjou a v Marce jsou pány Robert Tele a Hugo Opat. Alain Křivá brada drží Bretaň.“
Topos prvního obrazu tvoří poustevna Saint-Michel-en-
-l’Herme v místě ústí řek Lay a Sévre. Tak jako se mísí slaná voda se sladkou, mísí se v tamější bahnité krajině i pevnina s oceánem. Je to svět teprve vznikající v úsilí člověka zmocnit se prostoru. Svět bez jasných kontur. Svět pohanské divokosti propletený s přicházejícím křesťanstvím. Svět prolínání duchovní slávy a tělesnosti v pozdní lásce opata Ebleho k místní ženě. Rezavá barva vlasů jeho dcery, kterou poznává až krátce před svou smrtí, kontrastuje s šedí krajiny neurčitosti. Je barvou naděje — skutečné slávy života, jíž se nevyrovná ani bohulibá snaha benediktinů vyrvat přírodě kus země pro nový klášter: „To vše si před ním podává ruce, tančí, páří se, vzájemně se zabíjí, objímá. Všechno je vrtkavé a blízké nejistotě. Občas se zasměje osamělým, spíš veselým smíchem: myslí na to, že vysušit půdu je jako žehnat fialovým prstenem davům, je to jistě sláva, jsou to velice nestálé lampy, které rychle zakrývá kbelec, rozsvěcují se jinde. […] Eble si dobře rozumí se smrtí, která přijde, tančí v kole a není slavná.“
Druhý obraz sledujeme v čase o generaci pozdějším, v sousedském opatství svatého Petra v Maillezais. Na počátku příběhu je divočák výjimečné velikosti, vnímaný jako anděl i zlý duch, po jehož skolení se žena místního vládce Viléma Emma rozhodne vystavět na daném místě klášter. Budování kláštera se tu prolíná s milostným opojením střelce Gaucelina k Emmě. Lidská sexualita je podobna lovecké vášni. Příběh je uzavřen aktem dvojnásobné pomsty a Emminou sebevraždou plynoucí z poznání, že „všechno je vrtkavé a blízké nejistotě“. Pás kůže divokého zvířete, který Emma nosí na památku nebeského posla, posmrtně způsobuje, že nafouklé mrtvé tělo ženy „v žertu“ venkované nedokáží určit jako lidské ani jako prasečí.
Konečně třetím obrazem je smutně komická krádež domnělého zubu Jana Křtitele. Autor nás zavádí do míst prvního příběhu po mnoha desetiletích od úmrtí opata Ebleho. Opat Theodelin, který zub ve svých ústech pronese na ostrov Grues, se svěřuje se svým pokladem Hugovi, tehdejšímu opatu u Svatého Michala. Pro oba řeholníky je tajná relikvie nejvyšší hodnotou života až do okamžiku, kdy se dozvědí o její nepravosti. Autor je však dalek prostému výsměchu idolatrii, když uvažuje o vztahu současného člověka ke kostem světců: „Zčernalý uhličitan vápenatý zahlédnutý umazaným okénkem se nám oškliví; a u schrán na ostatky nelze mluvit o žádném velkém umění. Spatřili jsme znamení, která už nic neznamenají. Ale když vycházíme před kostel do slunce naproti parkovišti, stačí, aby na zvonici před našimi hlavami odbilo pět hodin, stačí, aby vzlétli ptáci nebo aby nás oslnilo zpětné zrcátko, a zmocní se nás opět smíšené vytržení […].“
Michon ukazuje, že člověk se nemění ani po více než tisíci letech. V zaprášených kronikářských zápisech je k nalezení cosi výsostně lidského, co autora fascinuje. V obrazech z pradávna poznává důvěrně známou nezakotvenost současnosti, v níž je přeci také „všechno vrtkavé a blízké nejistotě“.
