Jiří Kratochvil: Brněnské povídky, Druhé město, Brno 2007
Šedesát povídek různé délky na přibližně třech stech stran se částečně odehrává v Brně a okolí, povětšinou však s moravskou metropolí souvisejí jen místní podobností, náladou města či třeba jazykovou blízkostí nebo mentální spřízněností postav s duchem Brna. Nakonec asi nejčastější spojnici s Brnem vytváří biografické ukotvení jednotlivých vypravěčů, kteří budí zdání nápadně identických rysů. Brněnské povídky jsou ovšem sestaveny z textů publikovaných z valné části již dříve, někdy i samostatně. Jiří Kratochvil v poznámce dodává, že původní texty byly místy přepracovány. Za této situace se lze ptát, co tento tvůrčí autorský a nakladatelský čin přináší nového, případně dovídáme-li se z předloženého souboru nově o díle spisovatele něco obecně.
Povídky se odehrávají většinou ve dvacátém století, jen některé těsně po něm. Vypravěči i protagonisté jsou zpravidla našimi současníky i pamětníky zároveň. Zvláště povídky fejetonového střihu nesou jakoby mravoučný, didaktický apel, jenž vyplývá z prolnutí uplynulých hodnot, promlčených hrdinství a zatajených pravd s věčnou, nehynoucí, ba všudypřítomnou zbabělostí, malostí a vulgární chamtivostí.
Rys historické věrohodnosti, autentičnosti je přítomen i ve většině povídek, které bychom bez váhání mohli označit jako literární, tedy vymyšlené, umělecké, texty vyprávějící umělé, smyšlené příběhy. Kratochvil je vymýšlením příběhů fascinován. Místy je intenzita obrazotvornosti tak naléhavá, že i na krátkém prostoru několikastránkové povídky se motiv několikrát překulí, a přitom je vždy nasvícen z nového úhlu, získává nové souřadnice a nabízí nový výklad. Hra na hledání, nacházení a rozkrývání dalších potencialit vyprávění, a tedy i možností smyslu je pro Kratochvilovu povídkovou tvorbu příznačná. Zdá se, že místy je tato hra jakoby povýšena na metodu, jak vyprávění posouvat dále. Čtenář se postupně naučí, že náhodně znějící události a jejich neuvěřitelné souvislosti nejsou samoúčelnou libovůlí autora, ale že motivy budou coby nevyhnutelné schůdky k porozumění ve vhodný okamžik vysvětleny. Jako pozorní čtenáři víme, že učiní-li vypravěč překvapivý úkrok či obrat, naznačuje nám další, dosud nezjevené souvislosti, které poslouží k osvětlení autorova poselství.
Kratochvil neváhá hrát si v textu s čímkoli. V Brněnských povídkách se odehrávají příběhy ve stínu rozmanitých historických událostí, jakoby jen poprášeny pylem, který ve skutečnosti zvířily. Kratochvil nikdy nebude psát o zlomových historických okamžicích, byť by jim byl dýchal do tváře. Je to ovšem právě zásluha imaginace, obrazotvorného vypravěčství, že ten zvířený prach nám uvízne v očích a skřípe v zubech. Autorova hra s historickými okolnostmi, jmény, symboly, ovšem tedy i se způsoby traktování aktuálního světa, s jazykem a texty, cizími nebo nakonec i svými, tato pestře prokombinovaná hra vede čtenáře k prožitku literatury jako autentického prožitku. Kratochvil tuto hranici mezi autentickým a artificiálním rád a mistrně rozrušuje. Na četných místech některých Brněnských povídek se mu to myslím vynikajícím způsobem daří (například v „Panorámě“, v „Růži pro Hitchcocka“, „Sklípkanu“, v povídce „Schönheit čili krása“).
Brněnské povídky potvrzují, že v autorově díle dominuje zájem o marginální, nenápadné, utajené, jakoby nevýznamné postavy a děje, které v obou případech při setkání s vypravěčem zazáří leskem neobyčejnosti. Vypravěč osvěcuje netušené prostory příběhů takovými emocemi, že čtenář záhy zažívá pocit, jako by sám byl býval něčemu takovému na dosah, jako by sám byl poznal onu historickou chvíli, jen neměl to štěstí vidět a vědět tolik, co postavy v líčených příbězích. Povídky se tak dostávají do pozice apokryfů či svědectví nedávných historií, jichž se tak trochu cítíme být účastníky všichni.
Kratochvilova neutuchající literární hra vystavěná na budování a rozrušování iluze vyprávění vede nás čtenáře k tomu, že nám buď dojdou síly a pak prohlásíme, že tak to není, že tomu nevěříme, a že se nás tedy tento svět netýká; anebo jako trpělivě hraví čtenáři pochopíme, procítíme autorovo poselství, které říká, že tento literární obraz je zpráva právě o našem světě. Kratochvilovy odmítané, podváděné, okrádané a ponižované, před světem neúspěšné postavy tu nejsou proto, abychom se proboha dojímali a prolamovali soucitem. Utrpení, které na sebe nabalují jako namazaný krajíc upuštěný do jehličí, vede nikoli k popření postavy, nýbrž k jejímu vydědění, vyčlenění z lidského společenství (například v povídkách „Pastýř bytí“, „Balada z mlhy“ nebo „Brno — Paříž“) a je tu minuciózně vykreslováno kvůli nám. Kratochvilovy literární postavy nesou potencialitu naší bídy, našeho údělu. Četbou pak prach našeho utrpení možná snímají i z nás. A to jistě není málo.
