Seymour Chatman: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu, přeložil Milan Orálek, Host, Brno 2008
Tři desetiletí po svém vzniku jsme se konečně dočkali českého překladu stěžejního textu klasické naratologie. Studie Američana Seymoura Chatmana je něčím víc než uvedením do této vzrušující disciplíny, jak píší autoři doslovu Tomáš Kubíček a Milan Orálek. Autor nepsal svůj text jako příručku pro studenty, kteří se chtějí bezpracně připravit na zápočet z literární teorie. Kniha po čtenáři vyžaduje důkladnou znalost stěžejních naratologických konceptů, které otrocky netlumočí, ale plodně rozvíjí.
Chatman hledá perspektivu, jejímž prostřednictvím by bylo možné vysvětlit narativní prvky jako osnova, postava, prostředí, hledisko, narativní hlas, vnitřní monolog či proud vědomí. Pokouší se vymezit základní rysy literárního diskursu prostřednictvím komparace se specifickými prostředky filmového vyprávění, které využívá obdobných, přesto ale v mnohém odlišných kompozičních metod.
Autor se drží hesla, že teorie by neměla představovat prokrustovské lože, do kterého je možné vměstnat všechny narativy. Zpochybňuje předpoklad existence souborů obecných kategorií, do nichž lze zařadit každé literárně ztvárněné jednání. Volá po důkladné analýze, která by brala do úvahy otázku kontextu, porozumění kulturním kódům a jejich souhře s kódy každodenního života. Nezabývá se přitom ani tak jednotlivými žánry, jako spíše diskursivními prvky, které vytvářejí jednotlivé literární styly. Teorii literatury, jež se přespříliš opájí sklonem ke kategorizaci, uniká složitost osobitých narativů, které se nedají vměstnat do žádných prefabrikovaných šablon.
Chatman nechce, aby jeho kniha byla čtena jako suchopárná teorie. Prokládá proto svůj text úryvky literárních děl, které mu umožňují zamyslet se nad rolí hlediska, nad povahou řeči a myšlení jako ilokučních aktů anebo nad odlišnými formami manifestace vypravěče podle rostoucí míry jeho zřetelnosti.
Nenásilnou formou prostřednictvím srovnání ukázek z Pýchy a předsudku Jane Austenové a z Joyceova Odyssea se mu přitom daří definovat rozdíl mezi tvůrčími postupy klasických a modernistických narativů. Místo učebnicových formulek, školometsky omílajících poučky o odlišných stylistických postupech, kterých využívají tvůrci realistického a experimentálního románu, se dočkáme důmyslně vyznívající reflexe odlišných metod, jejichž prostřednictvím je čtenáři zprostředkován vhled do myšlení postav. Ty u realistického románu tíhnou k syžetové pragmatičnosti a naopak v modernistických dílech mají sklon k větší neukotvenosti.
Chatman definuje jemné terminologické nuance mezi literárněteoretickými koncepty, jejichž konkrétní význam se často zaměňuje. Zamýšlí se nad vztahem mezi hlediskem a narativním hlasem anebo nad obtížně stanovitelnou hranicí mezi teoretickým vymezením proudu vědomí a interního monologu. Dokáže přitom umně vyvážit sklon k terminologické vyhraněnosti, jež budí u čtenáře i po letech respekt a důvěru, s odvahou k dynamické otevřenosti interpretačního potenciálu svých teoretických východisek, která byl ochoten v pozdějších letech přehodnotit.
K některým otázkám se Chatman vrátil ve svých pozdějších studiích, jak si všímají autoři doslovu, který by čtenáři rozhodně neměli přeskočit. Dozvědí se zde zajímavé věci nejen o Chatmanově textu, ale i o celé řadě odborných přestřelek, které jeho dílo svého času mezi literárními vědci vyvolalo. Chatmanovi bylo vyčítáno, že znovu nastoluje dichotomii formy a obsahu, stejně jako to, že neobjasňuje dostatečně jasně koncept implicitního autora.
Většina chybiček na kráse jinak konsekventně působícího díla je ospravedlněna dobou vzniku. Na konci sedmdesátých let byla klasická naratologie ještě v plenkách a klopotně zápasila s elementárními problémy jako vymezení systému kódu, definice složek a vzájemných vztahů. O celé řadě otázek, mezi než patří například reflexe role čtenáře, již se podařilo definovat teprve naratologii poststrukturalistické, si mohla podle autorů doslovu nechat zatím jenom zdát. Otázkou zůstává, do jaké míry je takovéto škatulkování bouřlivého vývoje této mladé literárněvědné disciplíny na místě. U čtenáře se mylně vyvolává dojem, že se daným oblastem literárněvědného výzkumu před Chatmanem nikdo nevěnoval, což rozhodně není pravda. Za ústřední téma svého výzkumu si je vzala recepční estetika, jež vystartovala jako zářná kometa přibližně ve stejné době, kdy vznikal Chatmanův text. Nad obdobným tématem přemýšlí i Todorov v závěru své Poetiky prózy. Dostatečný prostor mu ale věnuje už Vygotskij ve své Psychologii umění, jež sice není klasickou naratologickou studií, ale přesto ji nelze pominout. A když půjdeme dál, dospějeme až k renesančním vykladačům Aristotelovy Poetiky.
Na obranu Chatmanova textu můžeme také říci, že autor nechtěl vytvořit nějaké závazné všezahrnující teoretické superdílo, které má ambici stát se obecně uznávanou biblí naratologie. Chatman se záměrně nevyjádřil k celé řadě palčivých otázek, které sžírají všechny naratology světa. Musel by být samotným bohem, aby se mu něco podobného na necelých tři sta stranách hutného textu podařilo.
