Rozhovor s Gillesem Rozierem
Když v roce 2003 vyšel ve Francii román Láska bez odporu (Un amour sans résistance) dosud nepříliš známého spisovatele Gillese Roziera, vyvolal okamžitě mimořádný ohlas. Byl vybrán mezi kandidáty na cenu Fémina, jedno z nejprestižnějších literárních ocenění ve Francii, a záhy byl přeložen do třinácti jazyků. Milostný příběh z okupované Francie zaujal především neobvyklým způsobem vyprávění. Vypravěč knihy — učitel němčiny — je donucen spolupracovat s gestapem, současně však schovává doma židovského mladíka Hermana, s nímž jej pojí kromě lásky k německé literatuře i milostný cit. Čtenář však od počátku netuší, zda oním vypravěčem je muž, či žena, což vytváří dráždivou nejistotu, která směřuje k hlavnímu tématu knihy — otázce identity člověka.
Jak vznikl románový příběh? Je v něm nějaká část reálné inspirace?
Na začátku jsem měl v plánu napsat román o složitých vztazích mezi dvěma jazyky, mezi němčinou a jidiš. Jak ale o takovém jevu napsat román? Vymyslel jsem si proto příběh, který by tuto látku mohl nést, příběh Žida, jehož jazykem je jidiš, a člověka, který vyučuje v okupované Francii němčinu. Tihle dva lidé se učí navzájem se poznávat a poznávat své jazyky, a nakonec se do sebe zamilují. Je nabíledni, že nejde o autobiografické vyprávění, protože když jsem se narodil, bylo už dlouho po válce. Nevyprávím zde ani žádný rodinný příběh či historii, kterou bych znal z doslechu. Je to vše vymyšlené, i když některá místa nebo situace jsou, jako ve všech románech, inspirovány skutečností. Dům, v němž se odehrává velká část děje, se nápadně podobá domu mé babičky v Grenoblu, ale tento skutečný dům se za války dějištěm žádného podobného příběhu nestal.
Přestože jste děj románu umístil do období druhé světové války, lze v něm spatřovat prvky, které vyvěrají spíše z mentality dneška. Otázka, která podpírá celý příběh, otázka hledání identity, nebo spíše odpovědi na otázku, zda má cenu nějakou přesnou a jasně vymezenou identitu hledat, je přece ukázkovým projevem dnešního paradigmatu. Není zájem čtenářů podmíněn také určitým současným stavem mysli ve Francii nebo v Evropě?
Zdá se mi, že zájem, který text vzbudil, do značné míry souvisí s jeho historickým aspektem, ale je pravda, že se v té knize dotazuji, čím je lidská bytost dneška. Jelikož z textu nelze nijak zjistit, zda je osoba vyprávějící příběh muž, anebo žena, nutí nás text o této věci přemýšlet, a to tím spíš, že v něm nechybějí erotické scény. Při psaní těchto pasáží jsem se musel zastavit tam, kde se muž liší fyzicky od ženy. Chtěl jsem, aby vyprávění mohlo fungovat jako heterosexuální láska, a stejně tak i jako láska homosexuální. Zkrátka, jednomu čtenáři se asi těžko podaří přečíst román oběma možnými způsoby — někteří rozpoznají ženu, jiní muže, a když proti sobě postavíte dva lidi, kteří podnikli dvě rozdílné četby, jejich debata je velmi zajímavá. Ukazuje to také, že každý čtenář má svůj vlastní, intimní způsob čtení knih.
V postavě Hermana spojujete do jedné osoby židovskou oběť nacistické perzekuce a zároveň zbabělce, který strávil celou válku ukrytý ve sklepě, aniž by cokoli podnikl proti okupantům, a jediné, čemu se věnoval, byl sex, který může být případně sexem mezi dvěma muži. To sice dobře ilustruje vaše pojetí hrdiny, ale jaké reakce to vyvolává například v židovském společenství? Máte pocit, že jste vždy pochopen?
Cílem bylo smazat hranici mezi hrdinstvím a zbabělostí, mezi odbojem a kolaborací. Z židovského společenství jsem nezaznamenal žádné zvláštní reakce.
Ve Francii zaujímá Láska bez odporu stálé místo na pultech gay a lesbických knihkupectví a mnoho gayů a leseb ji skutečně četlo. Nehledě na diskuse, které se vedou o tom, co je „homosexuální literatura“, myslíte si, že k ní váš román patří?
Patří k ní do té míry, do níž jej lze číst jako homosexuální příběh, přestože to není jediný způsob, jak se dá přečíst. Každopádně je to kniha, která se táže po sexuální identitě, a možná že pro homosexuály je přirozenější se po ní tázat, protože je pro ně zdrojem marginální identity.
Vzhledem k nejasnosti ohledně pohlaví hlavní postavy, kterou je celý román poznamenán, musí vyprávění splňovat určité jazykové požadavky. Když jste jej psal, byl jste nucen psaní vědomě přizpůsobovat, abyste tohoto účinku dosáhl. Jaký má člověk pocit, když je takto omezený ve výběru vyjadřovacích prostředků?
Psaní románu je vždy boj s textem — spisovatel usiluje o to, aby si ho podřídil, ale text se nenechá udolat. V případě Lásky bez odporu se právo posledního slova, které textu připadá, projevovalo ještě důrazněji než jindy. Kolikrát jsem napsal větu, a když jsem si ji přečetl znovu, zjistil jsem, že kvůli pravidlu, které jsem si stanovil, nemůže v té podobě zůstat. Nosil jsem v hlavě seznamy povolených slov nebo tvarů, a taky zakázané seznamy. Přiznám se ale, že vzhledem k námětu knihy mi bylo poněkud nepříjemné, že musím takhle třídit slova — jako nacisti třídili lidi.
Pocházíte z židovské rodiny, původem z Polska, která se na počátku dvacátého století usadila ve Francii. Všechny romány, které jste dosud napsal, v sobě nesou určitou dávku židovské tematiky. Co pro vás vaše kořeny znamenají?
Moje matka pochází z polské židovské rodiny. Její rodiče přišli do Francie ve dvacátých letech a dědečka v roce 1942 do Polska vrátili, aby ho tam zavraždili. Z otcovy strany pocházím z katolické rodiny, původem z okolí Grenoblu. O svůj židovský původ jsem se začal intenzivně zajímat, když mi bylo kolem dvaceti. Potřeboval jsem si tuhle identitu naplnit nějakým obsahem — začal jsem číst a studovat knihy o židovských dějinách, literatuře, teologii, naučil jsem se hebrejsky a jidiš. Teď je to ústřední část mého života. Je pravda, že v mých dosavadních románech židovská tematika zaujímá dost významné místo. Ale hrdinové se tam často nacházejí mezi dvěma světy, jsou tak trochu na okraji společnosti nebo se tak cítí. Myslím, že nejvíc mě zajímá bod, kde se stýká židovské a nežidovské univerzum, což je bod velmi citlivý. Víte, jak se ve francouzštině jmenuje to místo na lokti, které tolik bolí, když se do něj uhodíte o roh nábytku? Le petit juif, židáček.
