nesoustavné poznámky 16
K románu Władysława Stanisława Reymonta Sedláci (polsky 1904–1909). Dokázal by ještě někdo napsat něco takového? Nebo už tyto romány patří nenávratně minulosti, přičemž ti, kteří jsou jejich ctiteli — a já se do jejich šiku hrdě hlásím —, musí být považováni za beznadějné zpozdilce? Na 1200 stránkách čteme příběh jedné vesnice s užším zaměřením na jednu rodinu v průběhu čtyř ročních období jednoho roku (každý díl patří jednomu). Příběhy se do sebe zauzlovávají, postupně se rozuzlovávají, často velmi překvapivě. Reymont píše se znalostí prostředí, sedlácké mentality, doby a lidské povahy. Jagna, Hanka, starý Boryna, Antek, Jeník a další nejsou šarže, ale lidé stálých i přelétavých citů, proměnlivých i trvalých vášní a pevných i nepevných rozhodnutí. Lidé vnitřně rozeklaní, ale přitom velmi určití. Nadto jejich nenávisti, vášně i vlídné skutky autor umně zabudovává do cyklu přírody a liturgického roku. Členové rodin si jdou často po krku, ale to nijak neumenšuje sílu křesťanských svátků. Anebo jinak: pod majestátní epikou čtyř ročních dob se na vesnici nacházejí ty nejnižší pohnutky a nevraživosti. A tohle vše dokázal Reymont odvyprávět, utkat v jeden proud, který nejenže drží pohromadě, ale drží čtenáře v napětí, obavách, jak to dopadne, ve strachu o postavy, které si oblíbil, aby mu nevyvedly něco špatného, nepředvídatelného. A také vypravěčsky: Reymont umí měnit úhly, opouštět part vševědoucnosti; třetí díl například začíná z perspektivy žebračky Agaty, která se vrací do vesnice poté, co zimu byla nucena přežít jinde. Vrací se do známých míst a mnoho z toho, co by jí mělo být povědomé, je jí cizí. Pole jsou neobdělána, vesnice podivně prázdná. To proto, že vesnici chybějí muži, kteří jsou v městě zavřeni ve vazbě po velké rvačce... a tohle Agata ještě neví. Před takovými romány se smeká.
□ Gustave Flaubert píše v roce 1852 Louise Coletové: „Co se mi strašně líbí a co bych chtěl napsat, je kniha o ničem: kniha bez jakékoli vnější opory, kniha, která by držela pohromadě sama od sebe, vnitřní silou svého stylu.“ Měla to být kniha prozaická a Flaubert tohle vyznání formuluje před tím, než napsal svá největší díla: Paní Bovaryovou (1857), Salambo (1862) a Citovou výchovu (1869). Přitom každý z těchto románů se autorovu ideálu „knihy o ničem“ vzdaluje, třebaže v Salambo některá místa (popisy odění, hrdinčiny chůze a bitev) tomuto pokušení podléhají asi nejvíce, za což později autora vypeskuje G. Lukács. Romanopisec ve Flaubertovi věděl, že takovýto ideál je v próze neuskutečnitelný. Romanopisec Flaubert zkrátka věděl, že román ze všeho nejvíce musí být o „něčem“, aby si mohl dovolit být také o „ničem“. Věděl, že důvodem románu nemůže být jen jeho styl.
□ „Myslím, že román upadá. Myslím, že všechny ty velmi odvážné a zajímavé románové experimenty — například myšlenka střídání časů, myšlenka příběhu vyprávěného různými postavami — vedou k okamžiku, kdy pocítíme, že román už není“ (Jorge Luis Borges v roce 1967). Ano, s tím lze souhlasit, snad pouze s jedním malým ohrazením. Román jen tak snadno ze světa asi nezmizí, jak mu předpovídá slovutný Argentinec. To proto, že má svou vlastní moudrost, takovou, která praví, že vlastní cesta románu vede mimo mlýnici modernistických experimentů. Ona moudrost románu také praví, že pracovním polem románu je svět a člověk, nikoli pouze jazyk. Řečeno jinak: román primárně nepatří do naratologického cirkusu, kde by jeho úkolem mělo být, aby pod dohledem nelítostného experimentátora předvedl, co všechno za vypravěčské a stylistické kousky se je schopen naučit. Borgesově myšlence lze tedy rozumět třeba i tak, že pokud román do tohoto cirkusu vleze a bude-li si v něm chtít vydobývat vavříny, nechť se nediví, že z něj nevyleze jako román, nýbrž pouze jako — text.
□ V knize Volkera Wiedermanna Lichtjahre. Eine kurze Geschichte der deutschen Literatur von 1945 bis heute (2006) se lze dočíst, že románu Patricka Süskinda Parfém (1985) se po světě prodalo patnáct milionů výtisků a kniha byla přeložena do třiceti sedmi jazyků. No a pak že to román může zabalit. — O jiném kasovním románu, Předčítači (1995) Bernharda Schlinka, se tu píše, že se ho v USA v krátkosti prodalo milion výtisků a že jako vůbec první německá kniha se propracovala na první místo v žebříčku bestsellerů deníku New York Times. — Oba to jsou skvělé texty, výborně napsané a s velkým dějovým tahem. Oba na své autory prozrazují mimořádný talent fabulátorský. Přesto však druhého z nich si lze cenit asi více. Süskind svůj román uzavřel do osmnáctého století, v němž vcelkupohodlně — a s ďábelskou virtuozitou — spřádá příběh několikanásobného vraha, génia vůní. Schlink se přece jenom daleko více utkal s minulostí ne tak vzdálenou (druhou světovou válku) a pokusil se ji i vyložit z perspektivy současnosti. Šel do většího rizika; nespoléhal jen na generální nápad a vypravěčskou bravuru. Nadto fabuloval z látky nehotově proměnlivé přítomnosti.
□ O čtenářském čase románů. „Je to tak: zatímco dramata jsou udržována při životě v divadle a básně mohou přežít v antologiích, je přetrvávání románu velmi ohraničeno: pouze géniové zůstávají v povědomí čtenářstva více než jedno století“ (Marcel Reich-Ranicki antwortet auf 99 Fragen, 2006). Je recepční čas románu kratší — či spíše méně trvalý — než recepční čas dramatu či básně? Nezbývá než dát Reichovi-Ranickému zapravdu, byť s jistou lítostí. Román je daleko více připoután ke své době, k jejím konfliktům a zájmům. Jeho pracovním polem je ta která současnost. A přitom síla těch největších románů spočívá v tom, že se tak úplně o svou současnost nerozbíjejí, že v jejích zmatcích a překotnostech dokážou najít smysl a tvar, tedy nosný příběh. Psát románové Hamlety, Oidipy či Lakomce by muselo být považováno za krasodušný univerzalismus či proces sterilizace (ne-li přímo kastrace), při němž se ze živé tkáně dělá laboratorní preparát.
□ K románu Pála Závady Jadvižin polštář (maďarsky 1997). Román drží silný nápad, ale současně mu chybí epický klid. Vypravěč Andrej Osztatní, dolnozemský Slovák, si v roce 1915 začíná psát zápisky; po jeho smrti v roce 1937 v nich pokračuje jeho žena Jadviga, která namnoze koriguje to, co napsal její muž. Po její smrti v deníku, se znalostí jeho dvou předchozích částí, pokračuje jejich mladší syn. Deník je tím doveden až do roku 1987. Osudy všech tří vypravěčů se proplétají dějiny: první světová válka, Maďarská republika rad, druhá světová válka, stalinismus padesátých let, říjnové povstání v roce 1956. Celým textem se vine erotická palčivost; hrůzy malé i velké, rodinná dramata, konfidentství, odkrývání dávných traumat, objasňování a zase znejasňování, Slováci, Maďaři, Židé, Němci, Rusové... Nějak příliš se toho sešlo. Jako by Závadův text trpěl vypravěčskou neurózou; hlavně ona zápletka, kdože vlastně zplodil Jadvižiny syny, tu spíše ruší než obohacuje. Závada i v okamžiku, kdy už má generální nápad se třemi postupnými vypravěči, potřebuje najít ještě nějakou výztuž, jakoby klíčové tajemství. Text se tím drolí a stává se z něho namnoze jakési středoevropské prozaické cvičení.
□ Jaké romány se půjčovaly v meziválečném Polsku. Následující údaje pocházejí z knihy Maksymiliana Ziomka Czytelnictwo powieści w Polsce w świetle cyfr (1933) a týkají se krakovských knihoven. Autoři podle četnosti výpůjček: Ethel Mary Dellová, Michel Zevaco, Jacob Wassermann, John Galsworthy, Edgar Wallace, Maria Rozdiewiczówna, Stefan Żeromski, Bolesław Prus, Florence Barclayová, Upton Sinclair, Antoni Marczyński, Henryk Sienkiewicz, James Oliver Curwood, Władysław Stanisław Reymont, Alexandre Dumas. — Nachází se tu hodně dobově pomíjivého: Zevaco, Barclayová i Wassermann. Setkat se lze i s autory, kteří nezůstali tak úplně pohřbeni ve své době: Upton Sinclair, John Galsworthy, Edgar Wallace. Silný je i proud polské (tehdy současné) literatury: Żeromski, Reymont, dále pak Rozdiewiczówna a Marczyński jako její pokleslejší varianty; polské jistoty devatenáctého století: Sienkiewicz a Prus; Dumas jako čtenářská trvalka, eventuálně i Curwood coby záruka dobrodružně napínavé četby; ten se v současné době přesunul do oblasti dětské četby. Z cizinců žádní Rusové, žádní Němci (s výjimkou rakouského Žida Wassermanna); dominují Angličané (hlavně Angličanky) a Američané. — Překvapuje, že Sienkiewicz neobsadil přednější místo, ale asi to má svůj historický důvod. Obrovská vlna zájmu o jeho dílo proběhla v devadesátých letech devatenáctého století a pak na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jeho Trilogie (Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wołodyjowski)se četla masově a často i hromadně (hlavně na venkově). Pamětníci tvrdí, že se četla ve všech společenských vrstvách: u šlechty, inteligence, mezi dělníky i rolníky. S. Żeromski vzpomíná, že Sienkiewiczovu Trilogii četli i ti, co nikdy předtím nic nečetli. Nic obdobného se mezi Poláky předtím ani potom již neudálo. Byla to čtenářská epidemie, horečka a kult v jednom. Trilogie — toť připomenutí nejslavnějších století polských dějin v době, kdy se Poláci ocitali rozděleni do tří záborů a vidina lepších časů na obzoru nebyla. Jak vidno, v době samostatného Polska (1918–1939) už národně orientovaná četba ustoupila četbě zábavné, humoristické a dobrodružné. Čtenářský zájem o Sienkiewicze vzrostl poté zase za války. Stoupl zájem o Trilogii, ale na popularitě získali hlavně „protiněmečtí“ Křižáci.
□ Existuje něco podobného v jiné kultuře? Tedy: že by se jedna kniha či jeden autor četl v jistém okamžiku (byťsi nedlouhém) tak masově a přitom ve všech vrstvách? Kdo ví, nechť prosím poví. Já o ničem podobném nevím...
□ Jak se Šalda nepotkal s Poláčkem. F. X. Šalda si v recenzi Poláčkova Okresního města (1937)opět jednou zavěštil, řka, že pokud Poláček bude chtít v budoucnu psát po způsobu „pitvorných figur, většinou žánrových“, bude muset postupovat „mnohem radikálněji a metodičtěji než posud. Bude musit jít do hloubky“. Poláček napsal ještě další tři díly (a fragment posledního, pátého), které už Šalda kriticky nezachytil (zemřel 1937), ale zcela jistě by s nimi spokojen nebyl. Poláček v nich totiž na metodičnosti ani hloubce nepřidal, spíše naopak. — Velký FXŠ jaksi neuměl Poláčkův román přečíst v klíči toho, co je na něm nejpodmanivějšího. A tím je líčení postav a skutků, jimž chybí svorník, tj. „hlubší“ smysl. Svět Poláčkových postav — toť odlesky, jevení, obehrávání stále stejných scén a tiků, stejných replik; postavy se pohybují v začarovaném kruhu jako figurky na orloji; dokolečka dokola a stále znovu. Jde o svět rituálů, které už ztrácejí svou záchovnou hodnotu, ale přesto se ještě tak zcela nevyprázdnily. Je to znát i z autorova vztahu k těmto rituálům: s mírnou ironií, někdy až satirou je shazuje, a zároveň se jimi baví, ba je jimi fascinován. Poláčkův román se zkrátka něčím ze své nejvlastnější podstaty nemůže nadechnout k hloubce a přijmout tak nějaký temně tragický rozměr. Nejde o svět lidských vášní a postupně odhalovaných skrytých tajemství, jak by asi chtěl Šalda, nýbrž o svět ritualizovaných stereotypů. A tragika tohoto světa se odehrává na povrchu a pouze na povrchu. Tragikou je — absence tragiky. Výborně to vystihl Jonathan Bolton: „Skoro bych řekl, že Okresní město je Švejk bez historek; Poláček brousí švejkovské anekdoty, až zůstane jen pocit nicoty — ,čistý humor bez vtipu‘“ (citováno z přátelské e-mailové korespondence).
