V červnu oslaví sedmdesát let spisovatel a esejista Pavel Švanda
Pohled na velice rozsáhlé a žánrově různorodé dílo Pavla Švandy mě osobně nepřestává ujišťovat, že plynoucí čas nejen bere, ale také dává zralost a moudrost z prožitých dnů. Vždyť to bude bezmála čtyřicet let, kdy jsem psal poprvé o Švandově prozaickém debutu, o jeho Anonymních povídkách, které vyšly v roce 1967 v brněnském nakladatelství Blok. A bylo to setkání s prozaikem, který znal Beckettovy texty i francouzský „nový román“, ale který zároveň nechtěl plout na hřebenu jedné z módních vln, protože už tehdy věděl, že nelze pouze experimentovat, když to nejpodstatnější čeká autora v prostoru mezi uskutečněním a vyjádřením. Byla-li tato prvotina na dlouhá normalizační léta jediným Švandovým veřejným literárním zpřítomněním, autor nehybnost objektivního času proměnil v dynamiku času žitého, v němž zkoumal sebe sama i svět kolem jako zdroj zklamání i budoucích nadějí. Vládnoucí mocí měl být pohřben literárně, ale zvláštním souběhem náhod nás torontský Slovník českých spisovatelů informoval, že je mrtev i jako člověk, když došlo k jeho záměně se stejnojmenným studentem, který zemřel na dně Macochy za velmi nejasných okolností. Záměna ve smrti jako vrcholně vážná ironie jako by předznamenala Švandovo budoucí neustálé tázání — „Co se z toho všeho / napohled skoro NIC / nakonec ještě vyklube?“
Většina Švandových próz — snad s výjimkou jeho jediného románu Hodinka profesora Bojera napsaného na sklonku šedesátých let — nesměřuje k tradiční povídce, spíše jde o osobitý žánr na pomezí filozofické analýzy a deníkového záznamu. Hrdinové těchto próz nejsou výtvory fabulační kauzality, jsou spíše průsečíkem něčeho, co sami neumějí pojmenovat, jsou „poddanými nepostradatelné cizoty“, kterou často zosobňuje životní banalita a trapnost. Švandovy texty jako kdyby stále oscilovaly mezi filozofujícím esejem a situační prózou, snažící se zachytit banalitu i tragičnost života syntetickou zkratkou, aniž by autor musel obšírně psychologizovat nebo popisovat. Pojmy jako odcizení, oběť, beznaděj banality či vykoupení — to jsou tematické emblémy většiny jeho próz. A Pavel Švanda by nebyl křesťanem, kdyby z této ne-skutečnosti, v níž se utápí současný člověk, nehledal východisko: „holý fakt lidské bolesti může podepřít naději v časech zbožňované banality“ — takové je časté poselství těchto próz, jejichž hrdinové poznávají ve zdánlivé spokojenosti a lhostejné netečnosti kříž současnosti, který musí přijmout, aby jej sebeobětováním proměnili v novou mravní kvalitu svého života.
Pavel Švanda je také básníkem, a ne ledajakým; tam, kam nemůže či nechce vkročit jeho próza či esejistika, tam vstupuje Švanda-básník, aby metaforickou zkratkou vyřkl mnohé z toho, čím žije jeho filozofující reflexe. V lecčems má jeho básnická tvorba blízko k Czesławu Miłoszovi, zejména tím, jak vnímá hlubokou propast mezi bytím a vědomím, jež může být překlenuta i slovem básníkovým; ten ví s Kantem, že myšlení je mluvení a mluvení je nasloucháním. A ono naslouchání provokuje básníka ke kladení mnoha závažných otázek, jež jsou plodem Švandova esejistického rozvažování, které chce básnickou zkratkou „udeřit“ čtenáře imaginací, tam, kde by mohla uvažující racionalita oslabit básníkův apel. „Kdo dokážeš, že jsi ještě živ?“; „Myslíš? Nebo mýlíš sebe?“ — těmito verši-otázkami chce Švanda vyprovokovat čtenářovo „prozření ze sebemeloucí tlamy lamy“, aby tak rozbil jeho všednodenní navyklosti a dal mu odvahu a důvěru k cestě do budoucnosti, protože Bůh je ten, „který nám jde vstříc, urazí vždycky větší kus cesty než my“.
Tak jak zrál s lety Švanda-člověk, zrál i jako tvůrce, tíhnoucí víc a víc k tvorbě esejistické, vyhovující jeho zkoumavě meditativnímu naturelu; dnes je Pavel Švanda bezesporu jedním z nejvýznamnějších českých esejistů. Jeho eseje se věnují především českému člověku, deformovanému mnoha mediálně pokleslými faktory, a jeho vztahu ke skutečnosti. Uprostřed až směšně zrelativizovaných postojů české společnosti, v níž se jakýkoliv mravní kompromis vydává za hlas přirozené pragmatičnosti, působí Švandův pohled na realitu osvobodivě i trpce zároveň. Vždycky je to však pohled uvážlivého konzervativce a křesťanského personalisty, který nás neustále upozorňuje na rozpor mezi chestertonovským zdravým rozumem a vědeckou racionalitou, nechtějící chápat fakt, že jsou věci a jevy přesahující naši zkušenost, a ony přesto existují, stejně jako existují neviditelné důsledky našich viditelných činů, jimiž vstupuje do našich životů tajemství. A Pavel Švanda, vnímavý křesťan, permanentně zkoumá možnosti a východiska, jak tento stav naší mysli a společnosti překonat. Východisko nalézá jediné: měl by jím být návrat, nikoli do minulosti, ale k transcendentním hodnotám, ukazujícím „cestu kupředu za novým, živým zjevením toho, co jsme už jednou věděli: ne moc, nýbrž účast umožňuje člověku lidskou existenci směřující k dovršení“. Jako málokdo jiný analyzuje a pojmenovává „kalnou náladovost“ a „deprimující dojem všudypřítomné zhloupělosti“, jež vidí jako příznačnou polohu českého ducha, který se tak rád opírá o osvědčené národní mýty. Proti všem těmto mýtům Švanda ostře vystupuje, domnívaje se, a právem, že je u nás často pěstována soustavná neodpovědnost, která způsobuje, že je moc zla nejednou silnější než naše síly odporu. Také ctí jazykovou úspornost a přehlednost, nikdy neupadá do filozofické hantýrky, protože je básník, který svými uměřenými metaforickými zkratkami dává textům výrazovou plastičnost, aby oslovil ty čtenáře, kteří se jinak obezřetně vyhýbají jakémukoli filozofickému spekulování.
Pavel Švanda, čerstvý sedmdesátník, svůj čas rozhodně nepromarnil, mnohé naznačil i řekl, teď stojí na vrcholu své lidské i tvůrčí zralosti, která se jistě ještě vtělí do mnoha moudrých slov, jež nám přináší každé setkání s jeho texty.
Jaroslav Med
■ Byl jsem svědkem několika významných historických proměn. Samozřejmě že ty události se odrazily také v životě mých nejbližších, a někdy neobyčejně dramaticky. Někteří lidé, jež jsem znal, zemřeli na popravišti nebo strávili dlouhá léta v kriminálech. I v mém osobním životě se společenské změny odrážely, ale já nemám pocit, že by se to všechno dalo vyjádřit příběhem. Jedna věc jsou vnější děje a druhá proměny, které jsou důležitější — příběhy lidských duší. Mám dojem, že vnitřní události jsou dostupnější meditaci, úvaze než v časovém rozvrstvení, jaké poskytuje románový příběh. Prozaik devatenáctého století nebo první poloviny století dvacátého ještě mohl věřit v astronomický, rovnoměrně rozprostřený čas. My už žijeme v úplně jinak organizovaném čase, který je rozhozen do prostoru. Občas se musíme „vrátit zpět“, nebo naopak se trochu „předejít“, abychom své existence ucelili. Někteří postmoderní vypravěči se s tímto novým prožitkem času vyrovnávají přímo bravurně. Vyrábějí ovšem tak složité epické konstrukce, že čtenář s nimi ztrácí kontakt.
■ Demokracie nám připadá příliš složitá, jaksi málo uspořádaná, znečištěná nedobrými lidskými vlastnostmi. Kdekdo by rád vymyslel společenskou konstrukci, v níž by nedokonalý člověk byl vylepšen dokonalými institucemi, což je tradiční naděje osvícenců. Zkrátka jde o trvalý problém, násobený tím, že se týká i našich sousedů. Mám teorii, že my všichni, kteří obýváme střední nebo středovýchodní Evropu, žijeme v jakémsi pásmu rozpadu, kde nic nadlouho nevydrží. Žádná forma organizace společnosti tady není považována za dost uspokojivou, abychom se s ní tělem i duší ztotožnili. Neustále hledíme někam dopředu. Proto nás zajímá víc, zda určité politické uspořádání nebude bránit změnám, než jestli dokáže zabránit nežádoucím změnám. To není vizitka našeho veřejného života, je to spíše příznak stavu naší psychiky. My jsme vlastně apokalyptikové. Česká inteligence je zvyklá dávat přednost tomu, co není, tomu, co bude, před tím, co je.
■ Domov je duchovní kategorie a na duchovní úrovni se získává a také ztrácí. Je možné celý život sedět na jediném místě a přitom duchovně domov pozbýt, propadnout jakémusi obecně negativnímu vztahu k okolí, k lidem, s nimiž žiji a pracuji. Říkám-li ne, ne, ne na všechno, tak i při maximálním zápecnictví nejsem nikde doma. Za domov nevděčíme zeměpisu, ale kultuře. Odtud někdy úzkost o to, zůstane-li česká kultura funkční, protože pokud by se stala nefunkční, pak bychom svůj domov ztratili.
■ Co se týče eseje, ten mám rád proto, že je asi jediným žánrem, v němž lze v češtině myslet. Anglosas nebo Francouz může myslet i v poezii. Myslí-li český básník, tak se nad ním vznáší kletba: on mudruje. Ani česká próza nevyniká intelektuální břitkostí. Zbývá esej jako jakési útočiště. Nebo divadlo.
■ Šestatřicátníky bychom měli vidět jako skupinu velmi mladých lidí, kteří byli zahnáni do sociální defenzivy. Byli to vesměs chytří studenti, kteří pociťovali, že v tehdejší české kultuře něco nebylo v pořádku. Nefungoval socialistický realismus a podle nás už nefungovala ani tzv. „poezie všedního dne“. My jsme z toho instinktivně hledali každý svou cestu. Intelektuálních debat zas tak moc nebylo, spíše letité přátelské konfrontace mezi některými jednotlivci, třeba můj spor s Kuběnou o Halase a Nezvala, který se svým způsobem vleče dodnes. Já dodnes nedokážu Nezvalovi odpustit jeho duté papalášství. V Halasovi ctím levicového intelektuála, který si protrpěl svůj osud až do osvobozujícího konce.
■ Někdy mám dojem, že jsme dosud nepřekonali trauma způsobené proměnou agrární kultury v průmyslovou společnost. V důsledku toho podvědomě podezíráme realitu z úkladů. Čech se od rána do večera cítí být něčím urážen. Náboženská víra naopak znamená přitakání, souhlas se Stvořením. Ten, koho realita nepřetržitě popouzí, je ve sporu s jakoukoliv konfesí. Ale útočí zejména proti katolické církvi, protože ta je zdaleka viditelná. Instituce trvající bezmála dva tisíce let je terčem, který nemůžete minout. Do tohoto cíle se pak rád trefuje každý, kdo je v rozporu se svou vlastní existencí.
■ Jsem normálně pokřtěný katolík, ale pocházel jsem z nábožensky indiferentního, prvorepublikového vlasteneckého prostředí. Také jsem utrpěl konvenční náboženskou výchovu ve škole. Ta byla ve většině případů velice účinnou výchovou k ateismu. Takže jsem až v dospělosti přišel na to, kudy vede cesta k takovému způsobu života, který pociťuji jako plnohodnotnější. Zjistil jsem, že jsem křesťan. Snažím se ztotožnit s praxí katolické církve. Hledal jsem sám sebe a našel jsem Boha. To už se stalo více lidem.
