oslaví 1. dubna 2005 sedmdesáté narozeniny
■ Velmi nepříjemným rysem normalizace, s nímž jsem se potichu, ale poměrně dlouho vyrovnával, byla izolace od Prahy a od mých tamních přátel. Řeklo by se, tak proč jsi, člověče, nenasedl na vlak, do autobusu a neodjel aspoň na jeden den tam, kam tě srdce táhlo? Vlastně vím, proč jsem zpola dobrovolně zachovával jistou klauzuru. Prahu svým způsobem alternovala Olomouc, kde se v sedmdesátých letech vynořilo několik zajímavých mladých lidí. Přesto mně někteří Pražáci dosti chyběli, zejména vždy zahloubaný a současně vnímavý Josef Topol, s nímž jsem se přátelil zhruba od podzimu 1958. Josef naštěstí občas přijížděl do Brna. Někdy před polovinou sedmdesátých let, asi tak v době, kdy v samizdatu vznikal poslední tvářistický sborník Podoby 3, jsme se potkali na bytovém čtení u Jiřího Kuběny. Tenkrát jsme si už mohli vyměnit zkušenosti ze svých nových zaměstnání, konkrétně z výkonu závoznického řemesla, ačli nakládání a vykládání aut a vagónů je kvalifikovaným řemeslem. Snad ano. Než se správně vyučíte skladebnému umění, kterak vybudovat na korbě náklaďáku dostatečně soudržnou harmonii, přihodí se vám dost snadno, že (jak říká závoznické pořekadlo) „dva na vás troubí, a třetí to za vámi veze“! Totiž posádky protijedoucích vozů vás upozorňují, že se vám za zády hroutí náklad, a ti, co jedou za vámi, sbírají pak váš náklad z vozovky, což je veliká ostuda. Ostatně literárním závozníkem do třetice byl Pavel Řezníček, s nímž jsem se potkal, když naše vozy stály vedle sebe na brněnském nákladním nádraží.
Manipuloval jsem koneckonců většinou s kusovkou do váhy několika metráků, kdežto Josef Topol pracoval u kameníků. Vzpomínal, že se po něm taky chtělo, aby vykutálel barel s naftou po lyžinách na vůz. To hned tak každý nesvede, alespoň pokud není původem z mladší doby kamenné.
Povídal jsem: „A nikdo ti nepomohl?“
„Ne!“
„Tak to máš teda sviňu šoféra!“
Většinou jsme se ale bavili o věcech úplně jiných. Jestli si dobře vzpomínám, situaci posléze vyřešil invalidní důchod, pokud se ovšem dalo mluvit o řešení. Slýchal jsem o Josefovi hlavně od Josefa Šafaříka, jenž s ním udržoval soustavnou korespondenci. Pomalu se ovšem blížila doba, kdy více než o Josefovi bylo slýchat o jeho pregnantně se profilujících potomcích.
V Šafaříkových pozdních meditativních monolozích měl Josef Topol svou významnou roli. Hrál do jisté míry opoziční part vůči Václavu Havlovi, aniž o tom jeden nebo druhý věděli. Myslím teď na osmdesátá léta, kdy Havel, ať na svobodě nebo právě v kriminále, byl čím dál zřetelněji vnímán jako hlava nejen své generace, ale celé české demokratické opozice. Po Havlově spektakulárním vyhoštění ze Slovenska, při němž jej z Bratislavy až do Prahy následoval těsný policejní doprovod, učinil Josef Šafařík prorocký výrok: „Teď už jen chybí, aby ti policajti jeli před Vaškem místo za ním, a bude konečně jasné, o co tu jde.“ Když se proroctví naplnilo, Šafařík přivítal prezidentování svého dlouholetého přítele s jistým dojetím. Ale při filozofově podezíravém vztahu k politické a vlastně jakékoliv moci byla Havlova trnitá cesta na Hradčany průběžně komentována s jistým skepticismem. Zato Josef Topol byl pro Šafaříka vzorem umělce reprezentujícího bytostné ručení za lidskou bezmoc, až po riziko věčného odmlčení. Také paní Aninka Šafaříková Josífka milovala, kdežto o leckom z nás ostatních si možná myslela, že jejího Melina přivedeme leda do dalších malérů.
A pak jsem se s Josefem setkal v květnu 1986, když Jiří Kuběna slavil padesátiny. Dělo se tak ve Vranově nad Dyjí, téměř s feudálním nadhledem. Na vranovském zámku zatančil — velmi působivě — Vlastimil Harapes. Následoval lidovější flám v podzámčí na čísi chatě, kde se ale netopilo a nebylo ani do čeho kousnout. Měl jsem s sebou chleba se salámem, a tak jsme se s Josefem uchýlili do kouta s lahví koňaku, již jsme také do časného rána dobře pozávoznicku vysušili. A při té příležitosti jsme si povykládali snad jako nikdy předtím ani potom. K ránu ovšem nastal skoro mráz. A pak už jsme se s Topolem viděli až na pohřbu Josefa Šafaříka v Brně-Líšni. A to ovšem bylo setkání jaksi oněmělé.
Pavel Švanda (z připravovné knihy Paměť esejisty)
■
Slunce ještě hřeje
ale mrazivý vítr
rve a sráží
včerejší léto
dnešní podzim
Je den
sahá do okna
holá větev
Jak křehké jsou stěny
mezi bylo není
a jsem
Josefovi Viola Fischerová
